Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

Březen 2007

Upozornění

17. března 2007 v 15:56 | Grencle

Povídky na této stránce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!

Autorovi a vlastníkovi těchto stránek a povídek na nich nepřinesly ani nepřináší žádný peněžitý výdělek.

Zároveň taky nevlastním žádné práva na postavy, které už se objevily v některé z knih J.K.Rowlingové.


Změny a nepříjemné probuzení

16. března 2007 v 20:56 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Ráno Hermionu probudily sluneční paprsky nakukující do jejich pokoje. Ostatní holky ještě hlasitě oddychovaly a Hermiona je rozhodně nechtěla rušit. Hlasitě zazívala do závěsů zatažených kolem své postele.
Zatažených?!! Blesklo jí hlavou. Večer jsem přece nezatahovala, ne? Proč bych to taky dělala a navíc, jak bysme potom mohly s Lily kecat?
Tohle jí nehrálo. Tohle jí hodně nehrálo. Vzala do rukou hůlku, kterou si tentokrát místo na noční stolek odložila pod polštář a kouzlem roztáhla závěsy. Tam, kde měla teoreticky vykouknout její hlava se vylil kýbl s vodou.
Pobertové...Hermiona jen znechuceně zakroutila hlavou a lehce mávla hůlkou, aby vysušila mokrou podlahu. Nemají vůbec žádnou vynalézavost. Odfrkla si pohrdlivě. Možná, že ve své době, by nad tím jen mávla rukou a možná by si šla zažádat o školní trest, ale teď... Jistě, byla na tohle zvyklá. Studovala společně s Fredem a Georgem, ne?
Tohle jen tak být nenechám!! Fakt, že na nočním stolku našla list pergamenu jen potvrdil její přesvědčení.
Má záhadná krásko, ve spánku vypadáš jako anděl. Zajímalo by mě, jak budeš vypadat po probuzení.
Tvůj tajný ctitel
Oblékla si župan a vyrazila schodištěm do společenské místnosti. Nikdo tam nebyl. Pohladila jemně lvíčka, našitého na županu, aby si dodala odvahy. Rázně došla ke schodům vedoucím do klučičích ložnic. Pokoj který hledala, našla hned. Vešla. Na čtyřech postelích leželi a pochrupovali čtyři kluci. Kývla hlavou a neomylně přešla k posteli u okna. Sirius....I ve spánku se šklebil. Asi se mu zdá, jak budu plakat zlostí.
"Aguamenti!" vykřikla a vychrstla z hůlky vodu na Siriusův obličej. Nevšímala si, že se při jeho řevu probudili i jeho spolubydlící. Počkala až se Sirius zorientuje a potom sklonila hlavu a zasyčela:
"Trapáku!" A spěšně opustila pokoj. Ozubená kolečka Siriusova chápání dosedla na svá místa a jemu došlo, co se stalo. Nejistě se podíval po místnosti. Kluci se na něj dívali a on doufal, že někdo něco řekne.
"Asi jsi to přehnal, Siriusi." Poškrábal se na hlavě James a rozpačitě se na něj podíval.
"Přehnal? A co jsem přehnal?" nechápal Sirius. "Tohle jsme přece dělali vždycky. Není moje vina, že ta holka přecitlivěle reaguje." Remus a James zakroutili hlavami.
"Ano, to jste dělali." ujal se slova Remus. "Ale to vám bylo jedenáct. Teď ti je sedmnáct. Nevidíš ten rozdíl?" Sirius koukal z jednoho na druhého.
"Teď to neřeš, ale asi by ses jí měl omluvit." prolomil ticho James. Sirius se mlčky oblékl a stejně mlčky spolu s kamarády vyrazil na snídani.
Přemýšlel o tom co mu řekli. Přemýšlel, jestli měli nebo neměli pravdu. Kluci pochopili, že nechce být rušen a tak ho do svého hovoru nezatahovali.
vPotom co polila Siriuse se šla Hermiona obléknout, aby mohla vyrazit na snídani co nejdříve. Neměla vůbec žádnou chuť se se Siriusem potkat. Možná jsem to neměla dělat..... Asi jsem to přehnala. Vždyť to byl přece vtip. Našeptával jí v hlavě nějaký hlásek, který se objevil dnes ráno a i přesto jí docela štval. Udělalas to správně. Kdo ví, co by ti dělal dál. Nesouhlasil s hláskem jedna hlásek dvě. Mimoto už jsi to udělala, takže pochybováním nic nezměníš. Odvahu....
vVzbudila Lily a vydaly se společně do Velké Síně.
"Co se stalo?" zeptala se Lily kamarádky, když si sypala do misky ovocné müsly. Sice Hermionu neznala ještě nijak dobře, ale stejně poznala, že se její nová kámoška necítí ve "svý kůži".
"Ale," začala Hermiona vyprávění o tom co se ráno stalo. "...no a já si nejsem jistá jestli jsem udělala dobře." Lily se zamyslela.
"Podívej," řekla Hermioně, "udělala to, co ti připadalo v tu chvíli správné. A já si myslím, že bych v tu chvíli zareagovala mnohem hůř, takže si nic nevyčítej. Navíc jsi byla v právu." Hermiona se na ni stále pochybovačně dívala. "Někdo tomu namachrovanýmu frajírkovi musel konečně vysvětlit, že už se nemůže chovat jako malej parchant." dodala, aby Hermionu přesvědčila.
< p> "Jo." řekla Hermiona a kývla hlavou, aby si všechno utřídila.
"Dámy," zaslechly volání profesorky McGonagallová. Otočily se po jejím hlase. "Rozvrhy." Oběma jim předala rozvrhy na školní rok. Nijak zvlášť se od sebe nelišily.
"Hele," ukazovala Lily. "Jako první máme dneska obě tříhodinovku lektvarů!"
"Těšíš se?" ptala se jí s úsměvem Hermiona, když mířily do chodeb hradního sklepení. Lily lektvary milovala. To Hermiona věděla od Harryho i od samotné Královny lektvarů. Podle všeho v tom byla Lily opravdu dobrá.
"No jasně." zašklebila se na ni Lily. "Už se nemůžu dočkat až zas uslyším: 'Slečna Evansová předvedla opravdu ukázkovou práci. Deset bodů pro Nebelvír.'" Napodobila hlas profesora Slughorna.
"Na tvém místě bych si tak jistá nebyla." mírnila její nadšení Hermiona. "Slyšela jsem, že Potter přes prázdniny makal. Prý se s Blackem vsadili, že bude tenhle rok lepší než ty." Lily si pohrdlivě odfrkla.
"No tak to nevím, kdo ti co nakukal. Jestli Potter vzal do ruky někdy knížku, tak jsem tlustočerv!"
"V tom případě jsi mimořádně hezkej tlustočerv, Evansová." Vynořil se ze zákrutu chodby James s Poberty. Lily se zamračila a Hermiona znejistěla a stočila svůj pohled na pochodeň visící na stěně chodby. Jak ty plamínky hezky plápolají....
"Jdem." zavelela Lily a odkráčela. Hermiona, která šla hned za ní se ještě otočila a pohlédla na Siriuse. Tvářil se, jakoby vůbec nevnímal, co se děje. Byl to zvláštní pohled na zamyšlenou tvář, kdo se obvykle směje a nad ničím nezamýšlí.
Hodina lektvarů byla zajímavá a Hermiona se na vlastní oči přesvědčila, že Lily není v lektvarech žádný amatér. Lily, Hermiona a Snape byli hotovi mezi prvními, ale jenom jeden z nich dosáhl té správné blankytně modré barvy v lektvaru Neviditelnosti. To byla Lily. Ale Hermiona se s tou Jamesovou snahou opravdu nemýlila. Míchal svůj lektvar div se z něj nekouřilo. Když Slughorn ukončil tříhodinovku se věštěnými 'deseti body pro Nebelvír', vrhla Lily na Jamese obdivný pohled a ten z toho byl natolik překvapený, že vylil na Petra zbytek lektvaru (museli potom chudáka Petra odvést na Ošetřovnu se značnými spáleninami).
Další hodinu už Lily s Hermionou společnou neměly. Lily se vydala do Severní věže do učebny Studia mudlů a Hermiona, protože mudly znala jako svoje boty odkráčela na Starobylé runy. V učebně ještě nikdo nebyl a tak si vybrala lavici a pohodlně se usadila a čekala. Nemusela čekat dlouho a dostavil se další student. Byl udýchaný a černé vlasy mu padaly přes černé oči.
Sirius....Informoval Hermionu hlas číslo jedna. To vidím i bez tebe. Odsekl mu ten druhý. Sirius se ve dveřích zarazil. Učebna byla skoro prázdná, ještě moc žáků nedorazilo. Chvíli zaváhal a potom přešel k Hermioně.
"Můžu přisednout?" zeptal se trochu nejistě. Usmála se na něj. Ani nevěděla proč to dělá, když mu usměvavě odpovídala:
"Jasně." Když dorazili zbylí studenti a profesor, začala hodina. Hermiona si začala pilně vypisovat poznámky a Sirius ji jen nechápavě sledoval.
"Taky by ti neuškodilo kdyby sis je dělal." ucedila mezi zuby a dál soustředěně škrábala na pergamen. V duchu se usmála. Kolikrát už tohle říkala Ronovi a Harrymu?
Usmál se na ni, vytáhl kus pergamenu a na něj načmáral:
Proč se namáhat? Našprtam se to z učebnice. Zběžně si prohlédla co napsal a spěšně odpověděla: No jo, pan Dokonalej....Proč ses přihlásil na Runy? To bys ráda věděla, co? Ptám se jen, aby řeč nestála... To máš fuk....prostě jsem se to chtěl naučit, abych věděl, jak poznat když budeš nesmělá a budeš mít chtít vyznat lásku.... Nemachruj...mimochodem...vyznat lásku runama??? Proč ne? No to nevím, ale teď mě neruš...chci se soustředit.... Tak promiň.....napsal a potom tam ještě váhavě dodal:I za to ráno... Usmála se a naposled napsala: Odpuštěno, prominuto....já jsem to s tou vodou taky trochu přehnala....ale teď už dávej bacha na hodinu a NERUŠ MĚ!!!
Zbytek hodiny už proběhl klidně a zbytek dne také. Sice Hermionu trochu mrzelo, že už se do večera ani s Lily a ani se Siriusem už moc neviděla, ale jinak se jí první den moc líbil. Večer když s Lily ležely v postelích si líčily události dne.
"Mio, představ si, že mě za celý den ani jednou nepozval na rande!!" divila se šeptem Lily. Hermiona povytáhla obočí.
"A tebe to mrzí?"
"Ne," odpověděla možná až moc rychle Lily. "To ani náhodou, ale možná jsi měla pravdu. Možná se doopravdy mění..." Hermiona jen nepřítomně kývla. "A co ty a Sirius?" vyzvídala Lily. "Jak to dopadlo?"
"Představ si, že se mi omluvil." přiznala Hermiona. Lily na ni udiveně pohlédla.
"Omluvil?!" ptala se Lily. "Black se OMLUVIL??"
"Jo," potvrdila stručně Hermiona. "Byl docela milej. Fakt mě docela překvapil." Lily stále jen nevěřícně kroutila hlavou.
"Co se to s nima děje?" ptala se Hermiony.
"Že by je napadla nějaká epidemie?" smála se Hermiona. A Lily to taky zacukalo koutky.
"Spěte už!" zavrčela na ně z druhého konce pokoje rozespale Jessica. A tak jim nezbylo nic jiného než jít spát.

Spanilá princezna

16. března 2007 v 20:32 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Když ráno vešla do ředitelny, Fawkes ještě spal. Proto ji překvapilo, že profesor Brumbál už čile pročítal nějaké spisy.
"Myslela jsem, že nikdy nevstáváte dřív než váš fénix." usmála se na něj a pozdravila. "Dobré ráno, pane profesore."
"Dobré ráno, slečno." podíval se na ni překvapeně ředitel. "Ano, obvykle nevstávám dříve než Fawkes, ale tohle je výjimečný den. Je přece prvního září. Přijedou studenti a tak musím připravit celý hrad na tu velkou pohromu." Usmíval se na ni se svýma jiskřivýma očima.
"S čím vám mohu pomoci, pane řediteli?" zeptala se ho nedočkavě. "Tohle zanesete skřítkům do kuchyně a potom přijdete do Velké Síně a pomůžete profesorce McGonagallová s výzdobou." udělil jí rozkazy Brumbál a podal jí dlouhý pergamen se seznamen. "Potom se můžete podle libosti připravovat na večer."
Hermiona se ještě jednou usmála, rozloučila se a utíkala zkratkou do kuchyně. Domácí skřítkové byli překvapeni, že vidí žačku v kuchyni před začátkem školního roku. Ale jakmile jim vysvětlila, jak se věci mají, přijali ji s typickými bezelstnými úsměvy na rtech. Během rozmluvy se skřítky se snažila nedávat moc najevo své SPOŽÚSovské sklony, sice ji svrběly prsty a v kapse cinkaly odznaky s názvem společnosti, ale nechtěla si tyhle skřítky pohněvat. Jenom jim trochu pomohla s přípravou slavnostní večeře a už utíkala do Velké Síně. Nechtěla, aby na ni profesorka McGonagallová čekala. Profesorka dávala hodně na první dojem to Hermiona za ta léta, co ji znala už zjistila.
Když dorazila do Velké Síně, profesorka tam ještě nebyla. Chvíli na ni čekala a potom, když už se začínala opravdu nudit a litovat, že v kuchyni nezůstala trochu déle, se objevila se svými obvyklými přísně staženými rty. Vypadala jen o něco mladší než ta profesorka, kterou Hermiona znala. Po pár kouzlech, jejich následných úpravách a slibovaných bodech koleji, do které Hermionu přidělí se s profesorkou rozloučila a se spokojeným pocitem, že všechno dobře začíná, odešla do spletitých chodeb Bradavic. Byl to zvláštní pocit, být zase doma. Do pozdního odpoledne běhala po chodbách hradu a užívala si svobody, života a ticha. Samozřejmě nezapomněla navštívit ani knihovnu, kde si získala srdce madame Pinceové tím, že znala zpaměti seřazení knih v kategorii Historie čarování a jiné. Zkrátka večer, kdy už měli každou chvíli přijet studenti, nebyl na hradě ani jeden člověk, který by neznal Hermionu Grangerovou.
Dveře Vstupní Síně se otevřely a Hermionin žaludek se scvrknul do velikosti pingpongového míčku. Schovávala se za jedním starobylým brněním a pozorovala, jak do Velké Síně proudí studenti a později, jak pod vedením profesorky McGonagallové cupitají velkými dveřmi i prvňáčci. Měla přikázáno objevit se tam až po zařazování prvňáků. Netěšila se na to. Neměla v plánu takový výstup, nikdy neměla ráda, když oči všech směřovaly na ni. Když jí to profesor Brumbál sděloval, nic nenamítala, protože mu nechtěla komplikovat organizaci. Teď si však přála, aby to udělala. Alespoň by teď neměla žaludek jako na vodě.
Postavila se před dveře Velké Síně. Stála před těmi obrovitými dveřmi ve svém tmavě modrém slavnostním hábitu a poslouchala. Slyšela jak klobouk vyhlašoval jména kolejí, do kterých měli studenti nastoupit. Potom nastalo ticho. Měla pocit, že to trvá celou věčnost. Třásla se po celém těle. S hlasitým skřípotem se před ní začaly ty obrovské dveře otevírat.
"Klid, uvolnit se, Hermiono." šeptala si stejně jako svůj první den v Bradavicích. Rázným a lehkým krokem vykročila širokou uličkou mezi nebelvírským a zmijozelským stolem. Cítila jak se na ni pohledy všech otočily a jak ji propalují s nevyřčenými otázkami.
"...kdo to je?....co tu chce?....znáš jí? já ne..." tenhle šepot slyšela Hermiona ze všech stran. Snažila se to nevnímat. Upírala svůj rádoby vyrovnaný pohled na ředitele, který na ni čekal před stoličkou s kloboukem.
"Kdo jsi, krásná paní?" uslyšela najednou od nebelvírského stolu hlasitý výkřik. Prudce tam otočila hlavou. Spatřila veselé, černé oči, jak se na ni usmívají."Mé srdce zaplesalo, když spatřilo tvou spanilou tvář, princezno!"
Sirius...Probleskla jí hlavou myšlenka. Ty si myslíš, že mě ztrapníš? No smůla, milánku...Na okamžik se zastavila a věnovala mu svůj nejsladší princeznovský úsměv. Potom se co nejvznešeji a zlehýnka uklonila a pokynula mu rukou tak, jak věděla, že to dělaly princezny rytířům, kteří si vydobili jejich srdce. Celá Velká Síň se vesele zasmála. Smáli se dokonce i zmijozelští a profesoři.
Hermiona nevěděla, kde se to v ní bere. Kdyby se na ni teď neupíraly zraky všech přítomných asi by nad sebou nevěřícně zakroutila hlavou. Jakoby se nic nestalo, pokračovala v chůzi směrem k řediteli. Srdce jí bušilo až v krku. Když se posadila na stoličku a poslouchala ředitelova slova:
"Toto je Hermiona Grangerová. Přestoupila sem z Krásnohůlek a nastoupí do sedmého ročníku. Doufám, že jí všichni pomůžete aklimatizovat se na prostředí našeho překrásného hradu a nyní poprosím Moudrý klobouk, aby nám prozradil do jaké koleje zařadí slečnu Grangerovou." Profesor Brumbál se na Hermionu povzbudivě usmál a nasadil jí na hlavu starou a sešlou hučku.
"Hmmm....ty už jsi mě na hlavě jednou měla, je to pravda?" uslyšela v hlavě vtíravý hlásek Moudrého klobouku.
"Ano." odpověděla mu Hermiona. "Jsem z budoucnosti, prošla jsem smrtí a ocitla jsem se tady. A teď tě co nejsnažněji prosím, zařaď mě do Nebelvíru. Vím, že je to můj osud a také myslím, že to má něco společného s úkolem, který mám splnit." Hermiona uslyšela ve své hlavě něco jako uchichtnutí.
"No dobře, když si to tak přeješ...."ozval se vlídný hlas, který se ani trochu nepodobal tomu vtíravému. "Ale to není všechno cos mi chtěla, viď?"
"Máš pravdu, není." začala Hermiona. "Chtěla jsem se zeptat, jací byli zakladatelé Bradavic. Chtěla bych znát všechny jejich vlastnosti. Nejenom ty, podle kterých se řadí do kolejí... Myslím, že je to pro mě dost podstatné...."
Hermiona nedopověděla. Byla přerušena hlasitým:
"NEBELVÍR!" Šťastně seskočila ze stoličky, ale vrtalo jí hlavou, proč jí klobouk neodpověděl.
"...zastav se za mnou někdy v ředitelově pracovně...." uslyšela tichý hlásek, ještě než si stáhla klobouk. Zamířila k nebelvírskému stolu. Všichni studenti tleskali a Hermiona viděla, jak na ní mává nějaká dívka s rudými vlasy a zelenýma očima, aby si šla sednout k nim. Dívka seděla i blízko Siriuse a tak se omluvně usmála na studenty, kteří jí po svých bocích uvolňovali místo a odkráčela k té dívce.
"Ahoj, já jsem Lily Evansová." představila se jí dívka a podala jí ruku.
"Hermiona Grangerová. Jsem moc ráda, že tě poznávám. Na hradě jsem na tebe slyšela pět samou chválu, Královno lektvarů." usmála se na ni Hermiona. Nelhala. Opravdu slyšela, jak na Lily skládali písně. Co na tom, že to slyšela v 15 let vzdálené budoucnosti. Lily zrudla a obdařila ji šťastným úsměvem.
"No, když už si tady lichotíme, ten výstup na začátku byl naprosto skvělý!!" vrátila jí stejně Lily. "Ještě nikdy jsem neviděla, že by Siriuse dokázal někdo takhle usadit." Ušklíbla se směrem k Pobertům, kteří si Lily a Hermionu zamračeně prohlíželi.
"Patří mu to." řekla, když už chtěla Hermiona něco namítnout. "Je to vejtaha, kterej si o sobě moc myslí. Já sice vím, že vypadá hezky, ale to nemění nic na skutečnosti, že on i jeho kamarádíčkové jsou jenom arogantní, sebestředí a nemožní blbci, který si myslí, že se jim bude celá škola klanět." Hermiona si ji prohlédla. I kdyby neznala budoucnost, věděla by, že tohle říká Lily jenom proto, že se jí James hodně líbí.
"A ona se jim celá škola neklaní?" zeptala se potměšile. Lily po ní hodila sžíravým pohledem.
"Ještě ty začínej!" zasyčela na ni naštvaně.
"Hele, zas tak moc jsem toho neřekla. Je mi líto, že jsi na ně naštvaná, ale za to já nemůžu." ohradila se Hermiona.
"No jo no, promiň." zašeptala jí Lily. "Já to tak nemyslela. Ale když on je Potter tak...." Zvedla ruce a dělala, že škrtí něčí krk.
"Neztrácej naději." mrkla na ni Hermiona. "Však on se ti změní." Lily po ní zase šlehla dalším sžíravým pohledem (známým jako kyselina sýrová) a Hermiona se omluvně zašklebila.
"Neboj, nejsem žádná slepice, která začne kvokat, jakmile se objeví nějakej hezkej kluk." řekla, když se Lilyin pohled zase vrátil do normálu. "Ale musím říct, že tím "krásná paní" mi fakt zalichotil." Nakonec se i Lilyina tvář roztáhla do úsměvu a po zbytek večeře si jen povídaly a oplácely Pobertům jejich pohledy. Poberti se mračili a ony se na ně jen andělsky usmívaly.
"Teda kluci, ta holka má, ale nervy." zašeptal Sirius svým kamarádům, když Hermiona odolala i jeho nejzamračenějšímu pohledu.
"Myslíš tu, co tě tak setřela a nebo Lily?" zeptal se ho provokativně James.
"Hele, dávej bacha na jazyk, kámo." zamračil se na něj Sirius snad ještě víc než na holky.
"Přiznej si to, Sirie." smál se na celé kolo Remus. "Ty prostě nemůžeš přenést přes srdce, že se konečně našel někdo, kdy ti dokáže zavřít tu tvojí nevymáchanou hubu. A ještě ke všemu je to holka!" Sirius na něj sžíravě hleděl.
"Helemese, kalendář mi říká, že jsou jen dva dny do úplňku." zašklebil se zle. "Na to jsi, Remusku až moc veselej, nezdá se ti?" Remus zmlkl. Pochopil, že to přehnal. James si toho, ale nevšímal.
"Ne." vykřikl smíchem. "Tohle mi neříkej ani v legraci!"
"Nic neříkám!" ucedil Sirius skrz zuby. "Ty ses do ní zabouchnul, kámo." Sirius se na něj podíval s upřímným údivem.
"Jak jsi na tohle přišel?"
"Cítím to." odpověděl mu komediantsky James a chytil se za srdce. "Cítím zamilované vibrace, které vyzařují z tvé aury."
"Ne," zasmál se po dlouhé době Sirius. "Máš špatnej lokalizátor. To nejsou moje vibrace, ale tvoje. A myslím, že směřují k jedný nejmenovaný krasavici, která se jmenuje Lily."
"Milí studenti, už je dost pozdě, tak se rozejděte do kolejí. Prefekti odvedou první ročníky a vám ostatním přeji dobrou noc." vstal od stolu Brumbál a poslal "stádo" studentů spát.
Hermiona měla pokoj společně s Lily a ještě dalšími dvěma holkami typu Levandule a Parvati. To jí ovšem nijak netrápilo. Za ty roky už byla zvyklá na chichotání a pomluvy, měla na to vybudovaný ochranný systém. Systém teď zlepšil ještě fakt, že si našla novou kamarádku. S Lily povídaly ještě dlouho do noci a ani už si nepamatovaly, kdy usnuly. Tenhle den byl super. přemýšlela Hermiona těsně před usnutím. Ale až ten příští ukáže, jaký bude školní rok v Bradavicích v roce 1984.

V ředitelově pracovně

16. března 2007 v 20:29 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Vešli do jeho pracovny. Vypadala stejně jako jindy. Fawkes spokojeně odpočíval na bidýlku a když viděl svého pána, přivítal ho tichým zvukem, kterým vléval teplo do žil.
"Posaďte se." vybídl Hermionu profesor a vyčaroval ze vzduchu měkkou židli se zvláštně barevně laděným polstrováním. Usadila se a čekala, co se teď bude dít. Profesor si nejprve ve svém mohutném křesle dočetl dopis a potom se na ni zpytavě podíval.
"Můžete vyzkoušet nitrobranu, já nelžu." řekla mu. Vlídně se na ni usmál a v očích se mu rozsvítily jasné a veselé jiskřičky. "Já vám věřím, slečno Grangerová." Nepřestával se usmívat i přes to, že mu nyní přes čelo přeběhly dvě starostlivé vrásky. "Věřím, že mluvíte pravdu. Ale teď nám nastává závažnější problém. Podle dopisu jste přišla z budoucnosti a máte tu nějaký úkol. Mohl bych vědět jaký?"
"Já nevím, profesore." Smutně pokrčila rameny. "Nevím proč mě sem poslali. Víte, já umřela. Obětovala jsem se za H...na tom nesejde. No a když jsem TAM přišla, poslal mě svatý Petr s tímhle dopisem sem. Prý mám nějaký úkol. Ale já nevím jaký, nevím proč mě sem poslal. Vlastně ani nevím kolikátého je. Nevím nic." V Hermioniných očích se zračila beznaděj.
"No, je pár věcí, které vám mohu sdělit. Například, že je 31. srpna 1984." Hermiona se na něj vděčně usmála. Byla ráda, že se jí pokusil spravit náladu, ale ona cítila pořád stejnou beznaděj.
"Co se mnou bude?"
"Podle zprávy svatého Petra jste ještě nedostudovala sedmý ročník. Tak navrhuji, abyste tvrdila, že jste sem přestoupila z Krásnohůlek, na přání tamní ředitelky, když zemřeli vaši rodiče. Můžete prostě studovat na OVCE a přitom zjišťovat co je váš úkol. Souhlasíte?" Nejraději by ho Hermiona znovu objala.
"Děkuju vám, pane profesore!" zavýskla radostí. Profesor na své tváři vykouzlil další ze svých úsměvů, vstal a pokynul jí, aby ho následovala.
"Mohu se na něco zeptat?"
"Už jste se zeptala, ale jen do toho." Zajiskřily profesorovi oči.
"Do jaké koleje půjdu?"
"Na to se musíš zeptat Moudrého klobouku zítra, při zařazování." odpověděl jí.
"Jak vlastně funguje?" ptala se dál Hermiona. "Myslím Moudrý klobouk."
"Copak vy jste ho nikdy neposlouchala při jeho písních? Říká to." odvětil jí Brumbál.
"Ale ano, poslouchala jsem ho, dokonce si i pamatuji jeho písně, ale nejde mi do hlavy, že by Godrik Nebelvír vzal do rukou jehlu a nit a šel šít nějaký klobouk." mluvila. Ani si neuvědomila, že mluví nahlas. To jí došlo až když jí profesor Brumbál odpověděl.
"No tak to nevím. Nikdy jsem se ho na to neptal. Zkuste se ho zeptat při ceremoniálu, třeba vám odpoví." odpověděl jí pobaveně profesor. Dál šli beze slova. Zastavili se až u gobelínu s Barnabášem Blouznivým, který zobrazuje, jak se marně pokoušel naučit trolly balet.
"Komnata Nejvyšší potřeby," zašeptala pro sebe Hermiona.
"Ahhh, tak vy to tu znáte!" zaradoval se Brumbál. "Je dobré znát tajné chodby a zkratky v Bradavicích. Nikdo je ovšem nezná lépe než James Potter a Sirius Black."
"James Potter a Sirius Black?" vydechla Hermiona překvapeně. Nedošlo jí, že bude chodit do ročníku s nimi. V Brumbálových očích se zvědavě zablesklo.
"Slyšela jste o nich někdy v budoucnosti?" Hermiona zrudla.
"No, něco jsem zaslechla." špitla nejistě. Něco jsi zaslechla?! Něco jsi zaslechla????Takže ty budeš chodit do stejného ročníku s Lily a s Poberty? To by mohlo být zajímavé....
"...nejspíš víte, jak Komnata funguje, takže se do ní dostanete i bez mé pomoci." vytrhl ji z přemýšlení Brumbál. "Ráno se u mne stavte, dostanete instrukce, co máte dělat. A teď už dobou noc, slečno Grangerová."
"Dobrou noc, profesore." Usmála se na něj. Třikrát prošla kolem gobelínu s přáním: Dej mi pokoj, kde by se mi líbilo a kde by byla i postel a knihy..... Potom už jen vešla do lesklých dveří z mahagonového dřeva. Ani nevnímala, že se ocitla v ráji knih. Byla tak unavená, že jen padla na širokou postel a usnula.

Čisté světlo

16. března 2007 v 20:27 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Kolem Hermiony se rozsvítilo světlo. Nebylo to takové to světlo ze zářivky u mudlů ani z loučí, co měli na škole. Tohle bylo čisté světlo, to nejčistší. Hermiona to věděla. Četla o tom.
"Co tu děláš?" ozval se hlas za jejími zády. Chtěla se otočit. Nešlo to. Teprve teď se podívala na své tělo. Bylo průzračně bílé a jakoby i prosvětlené. Velice pomalu a obtížně pohnula hlavou a otočila se po hlasu. Patřil nějakému starci. Hermiona se mu dívala do očí. Nemohla se zbavit pocitu, že ho zná.
"Umřela jsem," odpověděla mu. Sama slyšela, jak to zní absurdně. Čekala, že jí to vysvětlí. Ale on nic. Jenom tam tak seděl před velkou branou v tom nekonečném světle.
"Co se mnou teď bude?" Přes tvář se mu mihl vlídný úsměv. Byla zvědavá. Svatý Petr měl rád zvědavé lidi.
"Normálně bys prošla touhle branou," řekl a v hlase měl trochu napětí. Jakoby se bál jak zareaguje. "Ale mám tady rozkaz od Šéfa. Máš nějaký tajný úkol."
"Co je to za úkol, svatý Petře?" Byla chytrá. Svatý Petr měl rád chytré lidi. Usmál se na ni a ukázal na menší dveře.
"To snad časem pochopíš tam." Otevřel je a Hermiona ucítila tu známou vůni. Vůni světa. "Tohle předej řediteli." Svatý Petr vrazil Hermioně do rukou nějakou obálku a ona s odvážným přikývnutím vkročila do prázdna.
Letěla, něvěděla jak dlouho. Letěla vším tím světlem. A najednou vše dostalo normální barvy a ona zjistila, že stojí na známé temné chodbě. Tohle jsou přece Bradavice! Uvědomila s s úlekem a instinktivně se podívala nahoru. Ještě spatřila kus toho čistého světla a to jí ujistilo, že se jí to nezdálo. Kráčela po známých chodbách. Rukama přejížděla známé studené kameny. Byla tak šťastná, že je zpátky.
"Tohle předej řediteli." ozvala se jí v hlavě znovu slova svatého Petra. Ale komu? Zarazila se. Kdo je ředitelem? Je vůbec někdo ředitelem? Lehkými a bezstarostnými kroky zamířila do chodeb, kde se nacházela ředitelna.
Klapajíc nízkými podpatky zahnula za roh. Tady to znala bezpečně a tak věděla, že si může dovolit nekoukat na cestu. Se zaujetím si prohlížela velkou bílou obálku. Zlatými písmeny na ní bylo napsáno: Řediteli Bradavické školy Ucítila náraz a následně i pálivou bolest na lokti. Vzhlédla od dopisu, aby se přesvědčila do čeho to vlastně narazila.
"Pane řediteli?!" vyjekla překvapením. Před ní stál živý, živoucí profesor Brumbál. Měla takovou radost z toho setkání, že se starci vrhla kolem krku. "Vy jste živý? Jsem tak ráda, že jste živý!" Blekotala překotně, když se od profesora oddělila. Ten si jí teď zkoumavě prohlížel. A pobaveně odpověděl:
"Ano, jsem živý. To už jsem nějakých 80 let. A kdo vy vlastně jste, slečno?" Hermiona se zarazila. Kam mě to svatý Petr vlastně poslal?
"Vy - vy mě neznáte?"
"Je mi líto, ale nepamatuji se, že bychom se někdy potkali." odpověděl jí zamyšleně. Hermiona se zamračila. Tohle nechápala. Najednou si všimla, že na zemi leží bílá obálka. Sehnula se a sebrala ji.
"Tohle mi dal...tohle jsem dostala." řekla na vysvětlenou, když mu podávala ten dopis. "Mám vám to předat."
Brumbál si od ní ten dopis vzal, ale nepřestával si jí zkoumavě prohlížet. Přečetl pár řádek. Zamračil se. Také se mračil, když něčemu nerozuměl a potřeboval si to ujasnit.
"Pojďte se mnou do ředitelny."

Prolog

16. března 2007 v 20:26 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Cítila náraz. Smaragdově zelený paprsek jí narazil do hrudi a ona cítila, jak se sesouvá k zemi. Pohasínajícíma očima viděla překvapení v krutých, rudých očích. A poté už jen to, jak rudé oči také hasnou pod proudem zelených jisker. Šťastně se usmála. Nezemřela zbytečně, Harry to dokázal. A poslední, co vnímala z tohoto světa byl, Harryho šepot. "Nikdy na tebe nezapomenu, Hermi. Byla's ta nejlepší kamarádka jakou jsem mohl mít. Ale pamatuj, že smrt je jen....." "....další cesta, kterou musíme jí," dopověděla za něj její duše, protože Harryho hlas už nikdy víc neměla slyšet.
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone