Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

Čisté světlo

16. března 2007 v 20:27 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Kolem Hermiony se rozsvítilo světlo. Nebylo to takové to světlo ze zářivky u mudlů ani z loučí, co měli na škole. Tohle bylo čisté světlo, to nejčistší. Hermiona to věděla. Četla o tom.
"Co tu děláš?" ozval se hlas za jejími zády. Chtěla se otočit. Nešlo to. Teprve teď se podívala na své tělo. Bylo průzračně bílé a jakoby i prosvětlené. Velice pomalu a obtížně pohnula hlavou a otočila se po hlasu. Patřil nějakému starci. Hermiona se mu dívala do očí. Nemohla se zbavit pocitu, že ho zná.
"Umřela jsem," odpověděla mu. Sama slyšela, jak to zní absurdně. Čekala, že jí to vysvětlí. Ale on nic. Jenom tam tak seděl před velkou branou v tom nekonečném světle.
"Co se mnou teď bude?" Přes tvář se mu mihl vlídný úsměv. Byla zvědavá. Svatý Petr měl rád zvědavé lidi.
"Normálně bys prošla touhle branou," řekl a v hlase měl trochu napětí. Jakoby se bál jak zareaguje. "Ale mám tady rozkaz od Šéfa. Máš nějaký tajný úkol."
"Co je to za úkol, svatý Petře?" Byla chytrá. Svatý Petr měl rád chytré lidi. Usmál se na ni a ukázal na menší dveře.
"To snad časem pochopíš tam." Otevřel je a Hermiona ucítila tu známou vůni. Vůni světa. "Tohle předej řediteli." Svatý Petr vrazil Hermioně do rukou nějakou obálku a ona s odvážným přikývnutím vkročila do prázdna.
Letěla, něvěděla jak dlouho. Letěla vším tím světlem. A najednou vše dostalo normální barvy a ona zjistila, že stojí na známé temné chodbě. Tohle jsou přece Bradavice! Uvědomila s s úlekem a instinktivně se podívala nahoru. Ještě spatřila kus toho čistého světla a to jí ujistilo, že se jí to nezdálo. Kráčela po známých chodbách. Rukama přejížděla známé studené kameny. Byla tak šťastná, že je zpátky.
"Tohle předej řediteli." ozvala se jí v hlavě znovu slova svatého Petra. Ale komu? Zarazila se. Kdo je ředitelem? Je vůbec někdo ředitelem? Lehkými a bezstarostnými kroky zamířila do chodeb, kde se nacházela ředitelna.
Klapajíc nízkými podpatky zahnula za roh. Tady to znala bezpečně a tak věděla, že si může dovolit nekoukat na cestu. Se zaujetím si prohlížela velkou bílou obálku. Zlatými písmeny na ní bylo napsáno: Řediteli Bradavické školy Ucítila náraz a následně i pálivou bolest na lokti. Vzhlédla od dopisu, aby se přesvědčila do čeho to vlastně narazila.
"Pane řediteli?!" vyjekla překvapením. Před ní stál živý, živoucí profesor Brumbál. Měla takovou radost z toho setkání, že se starci vrhla kolem krku. "Vy jste živý? Jsem tak ráda, že jste živý!" Blekotala překotně, když se od profesora oddělila. Ten si jí teď zkoumavě prohlížel. A pobaveně odpověděl:
"Ano, jsem živý. To už jsem nějakých 80 let. A kdo vy vlastně jste, slečno?" Hermiona se zarazila. Kam mě to svatý Petr vlastně poslal?
"Vy - vy mě neznáte?"
"Je mi líto, ale nepamatuji se, že bychom se někdy potkali." odpověděl jí zamyšleně. Hermiona se zamračila. Tohle nechápala. Najednou si všimla, že na zemi leží bílá obálka. Sehnula se a sebrala ji.
"Tohle mi dal...tohle jsem dostala." řekla na vysvětlenou, když mu podávala ten dopis. "Mám vám to předat."
Brumbál si od ní ten dopis vzal, ale nepřestával si jí zkoumavě prohlížet. Přečetl pár řádek. Zamračil se. Také se mračil, když něčemu nerozuměl a potřeboval si to ujasnit.
"Pojďte se mnou do ředitelny."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone