Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

Spanilá princezna

16. března 2007 v 20:32 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Když ráno vešla do ředitelny, Fawkes ještě spal. Proto ji překvapilo, že profesor Brumbál už čile pročítal nějaké spisy.
"Myslela jsem, že nikdy nevstáváte dřív než váš fénix." usmála se na něj a pozdravila. "Dobré ráno, pane profesore."
"Dobré ráno, slečno." podíval se na ni překvapeně ředitel. "Ano, obvykle nevstávám dříve než Fawkes, ale tohle je výjimečný den. Je přece prvního září. Přijedou studenti a tak musím připravit celý hrad na tu velkou pohromu." Usmíval se na ni se svýma jiskřivýma očima.
"S čím vám mohu pomoci, pane řediteli?" zeptala se ho nedočkavě. "Tohle zanesete skřítkům do kuchyně a potom přijdete do Velké Síně a pomůžete profesorce McGonagallová s výzdobou." udělil jí rozkazy Brumbál a podal jí dlouhý pergamen se seznamen. "Potom se můžete podle libosti připravovat na večer."
Hermiona se ještě jednou usmála, rozloučila se a utíkala zkratkou do kuchyně. Domácí skřítkové byli překvapeni, že vidí žačku v kuchyni před začátkem školního roku. Ale jakmile jim vysvětlila, jak se věci mají, přijali ji s typickými bezelstnými úsměvy na rtech. Během rozmluvy se skřítky se snažila nedávat moc najevo své SPOŽÚSovské sklony, sice ji svrběly prsty a v kapse cinkaly odznaky s názvem společnosti, ale nechtěla si tyhle skřítky pohněvat. Jenom jim trochu pomohla s přípravou slavnostní večeře a už utíkala do Velké Síně. Nechtěla, aby na ni profesorka McGonagallová čekala. Profesorka dávala hodně na první dojem to Hermiona za ta léta, co ji znala už zjistila.
Když dorazila do Velké Síně, profesorka tam ještě nebyla. Chvíli na ni čekala a potom, když už se začínala opravdu nudit a litovat, že v kuchyni nezůstala trochu déle, se objevila se svými obvyklými přísně staženými rty. Vypadala jen o něco mladší než ta profesorka, kterou Hermiona znala. Po pár kouzlech, jejich následných úpravách a slibovaných bodech koleji, do které Hermionu přidělí se s profesorkou rozloučila a se spokojeným pocitem, že všechno dobře začíná, odešla do spletitých chodeb Bradavic. Byl to zvláštní pocit, být zase doma. Do pozdního odpoledne běhala po chodbách hradu a užívala si svobody, života a ticha. Samozřejmě nezapomněla navštívit ani knihovnu, kde si získala srdce madame Pinceové tím, že znala zpaměti seřazení knih v kategorii Historie čarování a jiné. Zkrátka večer, kdy už měli každou chvíli přijet studenti, nebyl na hradě ani jeden člověk, který by neznal Hermionu Grangerovou.
Dveře Vstupní Síně se otevřely a Hermionin žaludek se scvrknul do velikosti pingpongového míčku. Schovávala se za jedním starobylým brněním a pozorovala, jak do Velké Síně proudí studenti a později, jak pod vedením profesorky McGonagallové cupitají velkými dveřmi i prvňáčci. Měla přikázáno objevit se tam až po zařazování prvňáků. Netěšila se na to. Neměla v plánu takový výstup, nikdy neměla ráda, když oči všech směřovaly na ni. Když jí to profesor Brumbál sděloval, nic nenamítala, protože mu nechtěla komplikovat organizaci. Teď si však přála, aby to udělala. Alespoň by teď neměla žaludek jako na vodě.
Postavila se před dveře Velké Síně. Stála před těmi obrovitými dveřmi ve svém tmavě modrém slavnostním hábitu a poslouchala. Slyšela jak klobouk vyhlašoval jména kolejí, do kterých měli studenti nastoupit. Potom nastalo ticho. Měla pocit, že to trvá celou věčnost. Třásla se po celém těle. S hlasitým skřípotem se před ní začaly ty obrovské dveře otevírat.
"Klid, uvolnit se, Hermiono." šeptala si stejně jako svůj první den v Bradavicích. Rázným a lehkým krokem vykročila širokou uličkou mezi nebelvírským a zmijozelským stolem. Cítila jak se na ni pohledy všech otočily a jak ji propalují s nevyřčenými otázkami.
"...kdo to je?....co tu chce?....znáš jí? já ne..." tenhle šepot slyšela Hermiona ze všech stran. Snažila se to nevnímat. Upírala svůj rádoby vyrovnaný pohled na ředitele, který na ni čekal před stoličkou s kloboukem.
"Kdo jsi, krásná paní?" uslyšela najednou od nebelvírského stolu hlasitý výkřik. Prudce tam otočila hlavou. Spatřila veselé, černé oči, jak se na ni usmívají."Mé srdce zaplesalo, když spatřilo tvou spanilou tvář, princezno!"
Sirius...Probleskla jí hlavou myšlenka. Ty si myslíš, že mě ztrapníš? No smůla, milánku...Na okamžik se zastavila a věnovala mu svůj nejsladší princeznovský úsměv. Potom se co nejvznešeji a zlehýnka uklonila a pokynula mu rukou tak, jak věděla, že to dělaly princezny rytířům, kteří si vydobili jejich srdce. Celá Velká Síň se vesele zasmála. Smáli se dokonce i zmijozelští a profesoři.
Hermiona nevěděla, kde se to v ní bere. Kdyby se na ni teď neupíraly zraky všech přítomných asi by nad sebou nevěřícně zakroutila hlavou. Jakoby se nic nestalo, pokračovala v chůzi směrem k řediteli. Srdce jí bušilo až v krku. Když se posadila na stoličku a poslouchala ředitelova slova:
"Toto je Hermiona Grangerová. Přestoupila sem z Krásnohůlek a nastoupí do sedmého ročníku. Doufám, že jí všichni pomůžete aklimatizovat se na prostředí našeho překrásného hradu a nyní poprosím Moudrý klobouk, aby nám prozradil do jaké koleje zařadí slečnu Grangerovou." Profesor Brumbál se na Hermionu povzbudivě usmál a nasadil jí na hlavu starou a sešlou hučku.
"Hmmm....ty už jsi mě na hlavě jednou měla, je to pravda?" uslyšela v hlavě vtíravý hlásek Moudrého klobouku.
"Ano." odpověděla mu Hermiona. "Jsem z budoucnosti, prošla jsem smrtí a ocitla jsem se tady. A teď tě co nejsnažněji prosím, zařaď mě do Nebelvíru. Vím, že je to můj osud a také myslím, že to má něco společného s úkolem, který mám splnit." Hermiona uslyšela ve své hlavě něco jako uchichtnutí.
"No dobře, když si to tak přeješ...."ozval se vlídný hlas, který se ani trochu nepodobal tomu vtíravému. "Ale to není všechno cos mi chtěla, viď?"
"Máš pravdu, není." začala Hermiona. "Chtěla jsem se zeptat, jací byli zakladatelé Bradavic. Chtěla bych znát všechny jejich vlastnosti. Nejenom ty, podle kterých se řadí do kolejí... Myslím, že je to pro mě dost podstatné...."
Hermiona nedopověděla. Byla přerušena hlasitým:
"NEBELVÍR!" Šťastně seskočila ze stoličky, ale vrtalo jí hlavou, proč jí klobouk neodpověděl.
"...zastav se za mnou někdy v ředitelově pracovně...." uslyšela tichý hlásek, ještě než si stáhla klobouk. Zamířila k nebelvírskému stolu. Všichni studenti tleskali a Hermiona viděla, jak na ní mává nějaká dívka s rudými vlasy a zelenýma očima, aby si šla sednout k nim. Dívka seděla i blízko Siriuse a tak se omluvně usmála na studenty, kteří jí po svých bocích uvolňovali místo a odkráčela k té dívce.
"Ahoj, já jsem Lily Evansová." představila se jí dívka a podala jí ruku.
"Hermiona Grangerová. Jsem moc ráda, že tě poznávám. Na hradě jsem na tebe slyšela pět samou chválu, Královno lektvarů." usmála se na ni Hermiona. Nelhala. Opravdu slyšela, jak na Lily skládali písně. Co na tom, že to slyšela v 15 let vzdálené budoucnosti. Lily zrudla a obdařila ji šťastným úsměvem.
"No, když už si tady lichotíme, ten výstup na začátku byl naprosto skvělý!!" vrátila jí stejně Lily. "Ještě nikdy jsem neviděla, že by Siriuse dokázal někdo takhle usadit." Ušklíbla se směrem k Pobertům, kteří si Lily a Hermionu zamračeně prohlíželi.
"Patří mu to." řekla, když už chtěla Hermiona něco namítnout. "Je to vejtaha, kterej si o sobě moc myslí. Já sice vím, že vypadá hezky, ale to nemění nic na skutečnosti, že on i jeho kamarádíčkové jsou jenom arogantní, sebestředí a nemožní blbci, který si myslí, že se jim bude celá škola klanět." Hermiona si ji prohlédla. I kdyby neznala budoucnost, věděla by, že tohle říká Lily jenom proto, že se jí James hodně líbí.
"A ona se jim celá škola neklaní?" zeptala se potměšile. Lily po ní hodila sžíravým pohledem.
"Ještě ty začínej!" zasyčela na ni naštvaně.
"Hele, zas tak moc jsem toho neřekla. Je mi líto, že jsi na ně naštvaná, ale za to já nemůžu." ohradila se Hermiona.
"No jo no, promiň." zašeptala jí Lily. "Já to tak nemyslela. Ale když on je Potter tak...." Zvedla ruce a dělala, že škrtí něčí krk.
"Neztrácej naději." mrkla na ni Hermiona. "Však on se ti změní." Lily po ní zase šlehla dalším sžíravým pohledem (známým jako kyselina sýrová) a Hermiona se omluvně zašklebila.
"Neboj, nejsem žádná slepice, která začne kvokat, jakmile se objeví nějakej hezkej kluk." řekla, když se Lilyin pohled zase vrátil do normálu. "Ale musím říct, že tím "krásná paní" mi fakt zalichotil." Nakonec se i Lilyina tvář roztáhla do úsměvu a po zbytek večeře si jen povídaly a oplácely Pobertům jejich pohledy. Poberti se mračili a ony se na ně jen andělsky usmívaly.
"Teda kluci, ta holka má, ale nervy." zašeptal Sirius svým kamarádům, když Hermiona odolala i jeho nejzamračenějšímu pohledu.
"Myslíš tu, co tě tak setřela a nebo Lily?" zeptal se ho provokativně James.
"Hele, dávej bacha na jazyk, kámo." zamračil se na něj Sirius snad ještě víc než na holky.
"Přiznej si to, Sirie." smál se na celé kolo Remus. "Ty prostě nemůžeš přenést přes srdce, že se konečně našel někdo, kdy ti dokáže zavřít tu tvojí nevymáchanou hubu. A ještě ke všemu je to holka!" Sirius na něj sžíravě hleděl.
"Helemese, kalendář mi říká, že jsou jen dva dny do úplňku." zašklebil se zle. "Na to jsi, Remusku až moc veselej, nezdá se ti?" Remus zmlkl. Pochopil, že to přehnal. James si toho, ale nevšímal.
"Ne." vykřikl smíchem. "Tohle mi neříkej ani v legraci!"
"Nic neříkám!" ucedil Sirius skrz zuby. "Ty ses do ní zabouchnul, kámo." Sirius se na něj podíval s upřímným údivem.
"Jak jsi na tohle přišel?"
"Cítím to." odpověděl mu komediantsky James a chytil se za srdce. "Cítím zamilované vibrace, které vyzařují z tvé aury."
"Ne," zasmál se po dlouhé době Sirius. "Máš špatnej lokalizátor. To nejsou moje vibrace, ale tvoje. A myslím, že směřují k jedný nejmenovaný krasavici, která se jmenuje Lily."
"Milí studenti, už je dost pozdě, tak se rozejděte do kolejí. Prefekti odvedou první ročníky a vám ostatním přeji dobrou noc." vstal od stolu Brumbál a poslal "stádo" studentů spát.
Hermiona měla pokoj společně s Lily a ještě dalšími dvěma holkami typu Levandule a Parvati. To jí ovšem nijak netrápilo. Za ty roky už byla zvyklá na chichotání a pomluvy, měla na to vybudovaný ochranný systém. Systém teď zlepšil ještě fakt, že si našla novou kamarádku. S Lily povídaly ještě dlouho do noci a ani už si nepamatovaly, kdy usnuly. Tenhle den byl super. přemýšlela Hermiona těsně před usnutím. Ale až ten příští ukáže, jaký bude školní rok v Bradavicích v roce 1984.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | 2. září 2007 v 10:56 | Reagovat

nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone