Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

Květen 2007

1. Život je pes

31. května 2007 v 21:30 | Grencle |  Jako den a noc
1.kapitola Život je pes!
A/N: Taže lidičky, je tu nová povídka. První kapitola je zatím tak trochu o ničem, jde v ní hlavně o seznámení s dějem a postavami. Přesto vás prosím a o komentáře!!! Vaše Grencle, Greníc, Grenclinka, Týna....no jak chcete
"No není sladkej? Je tak úžasnej!! No není skvělej?!"
"Ne, uhádly jste to! Není!" vřískla Lejla do toho rámusu. Seděla v nebelvírské společenské místnosti a pokoušela se učit na zítřejší test z přeměňování. Za dané situace to bohužel nebylo možné. Společenskou místností zrovna prošel Sirius Black spolu se svou partičkou a samolibě se usmíval. Jeho nebelvírské fanynky se vzápětí rozvzdychaly a rozkdákaly nad tím, jak má úžasný úsměv a zadek a ještě spoustu dalších jiných věcí. Když Lejla zařvala všichni ztichly.
"Nemůžete už, sakra, pro jednou držet hubu?!" pokračovala v jekotu a bylo jí úplně jedno, že se na ní od portrétu otočil i "úžasný a dokonalý" Sirius. "On není dokonalej! Je to naprosto normální egoistickej, sebestřednej, nafoukanej frajírek! Tak už, sakra, mlčte a nechte ty normální lidi, ať se můžou učit!"
Popadla těžkou učebnici a s posledním nevraživým pohledem vyběhla do ložnice. Věděla, že je úplně jedno, co řekla nebo neřekla. Ty omezený slepice stejně nepochopily ani slovo z toho, o čem mluvila. S pocitem, že jestli ještě jednou uslyší jak je Black dokonalej, tak skočí z Astronomické věže se vrhla na postel.
"Budu hádat, Black a ty nány!" ozvalo se na ni z protější postele. Ani se nemusela zvedat, věděla, že to je její nejlepší kamarádka Lily. Lily Evansová a Lejla Parleyová byly od prvního okamžiku nerozlučné přítelkyně, přitom byly obě jako den a noc. Lily nosila dlouhé ohnivě červené vlasy sestříhané a sahající až k lopatkám, měla smaragdově zelené oči a útlou postavu. Lejla měla oproti tomu krátký sestříh tmavých vlasů, čokoládově hnědé oči a pár kil navíc (nebylo to však nic hrozného). Lily byla přívětivá jako horké letní slunce a Lejla byla tajemná jako noc plná měsíčního svitu. Přesto si dokonale rozuměly.
"Si piš," odpověděla Lejla krátce a posadila se do čela postele. "Já bych ty slepice nejradši...grrrr!" Zavrčela a ukázala rukama gesto, jako že škrtí.
"Pořád mě překvapuje, že se kvůli tomu nervuješ," podivila se jí Lily a sáhla si pro něco do nočního stolku. "Myslela jsem, že už by sis mohla zvyknout." Kamarádka na ni překvapeně pohlédla.
"Lily, copak to nechápeš? Tady nejde o to zvyknout si nebo ne! Ony dělají jako by byl bůh!" rozvztekala se znovu Lejla s odmítavým gestem ruky se zamračila na Lilyinu tabulku čokolády. "A tohle přede mě nestrkej, vždyť víš, že hubnu!"
Lily jen zakroutila očima a ulomila si kousek z hořko-sladké delikatesy.
"Vidíš to, řešíš tady Blacka a jeho fanklub a zapomínáš na skutečně závažné otázky," řekla a pronikavě se zahleděla na kamarádku. Ta se na ni překvapeně zadívala.
"Třeba?" popohnala svojí kamarádky, která si mezitím nechávala labužnicky rozplynout na jazyku kousek čokolády. Lejla polkla a pokoušela se zahnat myšlenky na to, jaké by bylo zakousnout se do té lahody.
"Třeba to tvoje hubnutí," odvětila klidně Lily. Byla si moc dobře vědoma toho, co se její kamarádce právě honí hlavou. "Vyslechni mě prosím tě ještě jednou. Je hloupost abys hubla, postavu máš dobrou..."
"Tvrdíš ty," nenechala se zvyklat Lejla. "Kdo jiný to tak vidí?"
Lily otevřela oči a káravě se podívala na Lejlu.
"A na názoru koho ti tak záleží? Blacka? Pottera? Těch slepic?" podívala se na Lejlu ublíženě a vyčítavě, v duchu se však radovala. Věděl, že zasáhla na správné místo.
"To určitě!" odfrkla si posměšně Lejla. "Ale vždyť se ně mě podívej, vypadám jako nosorožec!"
"Kecy," usmála se na ni Lily a napřáhla k Lejle ruku s čokoládou. "Tak povídej." Lejla si kousek neochotně vzala a začala.
"Seděla jsem ve společence a učila se na přeměňování a v tom tam napochodoval Black i celou jejich bandou pitomců. Tvářili se jako páni tvorstva, však je znáš, Potter, Black a ten lezprdelista Pettegrew. Jenom Remus z nich je nejnormálnější." Lily při jméně Potter nebezpečně zaprskala jako kočka. "No a určitě si dovedeš představit, jak se všichni ksichtili. Potter si cuchal ty svoje pačesy a Black se koukal tak, jako když si vybírá holku do postele. No a dovedeš si představit to kdákání." Lily pokývla, jako že rozumí. V tomhle byly spolu nastejno. Pobertové jim lezli na nervy. "Už jsem se neudržela. Začala jsem křičet na celou místnost, že je to jenom obyčejnej debil a potom jsem vypadla sem do pokoje."
"Život je pes," oznámila Lejla Lily nové zjištění.
"Ale krásně štěká." Holky sebou trhly a otočily se do míst odkud vycházel známý, melodický hlas.

Začátek

28. května 2007 v 16:45 | Grencle
A/N Děcka ahojte, máme tu nové žvýkačky Orbit i s pytlem a tak si když už jich néni můžete dofóknot...ne zase kecám...rozhodla jsem se založit special rubriku, ve které budu povídka (no ještě aby ne, co?) Háček je ale v tom, že do psaní té povídky hodlám zapřáhnout i vás...taaakže tady bude jen začátek a na můj mail: Lind.grenova@email.cz můžete zasílat vlastní verze pokračování....upozornění: Když bude horlivců s vlastními verzemi víc(o čemž pochybuju), nechávám si právo vybrat tu nejhezčí...
Ginny seděla v učebně lektvarů a nudila se. Snape už byl druhý týden nemocný a profeosr na supl, co dostali byl sice hezký, ale co se týče látky, naprosto nepoužitelný. Ginny házela do kotlíku v vroucí vodou, co ji napdalo. Jasně, že u Snapea by si to nedovolila, ale tady...Muří nohy, 2 oči z netopra, 1 paznecht z krtka, chlup z brady ježibaby, kus oboží Nevila Longbotoma, co našla na podlaze.....BUM!!! Ginny se zatmělo před očima a poslední, co slyšela bylo:
"Doneste ji honem na ošetřovnu!!!!"

Vini,vidi, vici...konec?

28. května 2007 v 16:35 | Grencle |  Vini, vidi, vici (není to povídka)
Ahojte lidičky, určitě si říkáte, co zas tak Grencle otravuje..:-) Nebo ať nekecá a radši přidává povídky, ale věřte mi, že bych neotravovala, kdybych neměla důvod.... Tak tedy, určitě jste si všimli, že do rubriky Vini, vidi, vici jsem přidala jen jeden článek. To proto, že zatím dotaz napsala jen Siria (vřelé díky, Sirio, email vždycky potěší)...proto stojím před zásadní otázkou...jsou to...mé vlasy...ne jasně že kecám...jde o to, jestli si přejete, aby tu rubrika Vini, vidi, vici zůstala a nebo svištěla pryč rychlostí světla ve Vesmíru (věřte mi, něco o ní vím, bereme světlo ve fyzice) ...takže bych vám byla nesmírně vděčná, zavázaná, šťastná a bůhví co ještě, kdybyste na můj mail nebo do zprávy Autorovi (v menu dole) nebo do komentářů napsali, jestli jí tu chce nebo ne....taaaakže koukejte psát...čekací doba je týden, potom rubriku okamžitě mažu..... Takže čuuuuuus Zdravím... Vaše pošahaná kámoška Grencle P.S. Sice mám tyhle stránky s Wycky ale musím si postěžovat, že kromě jedný umrněný povídečky tu ještě neudělala vůbec nic....

Vize a chrlič

26. května 2007 v 16:07 | Grencle |  Bílá Bohyně
Dveře Hermioniny ložnice se pootevřely. Hermiona se zaposlouchala do ticha dole. Slyšela správně? Řekl to? Nemohla si tím být jistá.
"Cos to říkal?" zašeptala po chvilce nejistě. Nikdo jí neodpovídal.
No a co? Co ty by ses o tohle měla starat?! našeptával jí hlásek v hlavě. Chvíli jen tak stála za dveřmi a přemýšlela, co dělat. Potom se odhodlala a tiše vyšla ven k dřevěnému schodišti.
Opatrně shlédla dolů, ale...Nikdo tam nestál.
A co sis myslela? vyčetla si v duchu. Jak sis mohla myslet, že by Malfoy řekl děkuju?! Je to přece Malfoy!! Hezky si to zopakuj!! M-A-L-F-O-Y!!!
S pocitem naprostého idiota došla zpátky do ložnice a unaveně sebou mrskla na postel. Vyčerpání z nabytého dne se projevilo, a tak už za několik sekund spala jako zabitá.
"Neberte zajatce, všechny zabijte," ozval se vysoký, krutý hlas, vycházející odněkud ze šera.
"Ano, můj lorde," odpověděl mu nebezpečně znějící mužský bariton a ze stínů probleskla platinová blond něčích vlasů. "Slyšeli jste, chátro líná? Je tu jedna vesnice, Piecefull Cave, tam dosud nepocítili mocnou a tvrdou pěst našeho pána. Jděte tam a užijte si dle libosti." Zasyčel na ně muž a obřadně se uklonil někomu skrytému ve stínech.
Hermiona sebou trhla a rychle se vztyčila na posteli. Bylo něco kolem půl dvanácté. Dýchala zrychleně a na čele jí vyvstaly ledové kapky potu. Vstala z postele a chvíli jen zmateně přešlapovala na místě.
"Smrtijedi, útočí!" zašeptala zděšeně svému odrazu v zrcadle. "Brumbál!!" Vykřikla na jednou a hnala se z ložnice.
Tady už nešlo o minuty, tady šlo o sekundy. Závratnou rychlostí pádila po chodbách Bradavického hradu a nedbala na shozená brnění, ani na nerudné výtky obrazů, musela být rychlá. Nohy ji nesly nejkratší cestou k ředitelně, když ji někdo pevně uchopil za loket.
"Slečno Grangerová, co tady..." Spatřila temné oči profesora lektvarů, ale na vysvětlování teď nebyl čas, i kdyby měl Nebelvír přijít o stovku bodů. Vytrhla se mu a dál utíkala k ohybu chodby, kde se nacházel chrlič, střežící vchod do ředitelny. Smykem zabrzdila. Najednou však stála před velkým problémem, neznala heslo.
Ta vteřina, kdy bezradně stála před chrličem jí připadala delší než jakákoliv hodina Jasnovidectví, jakou kdy zažila.
Pomáhej lidem, Bílá Bohyně, splň svůj úkol! Rozduněl se jí v hlavě hlas Nejvyššího.
Náhle věděla, co má dělat. Teď byl čas použít její schopnosti. Zavřela oči a ponořila se do sebe. Našla svou mrazivou magii, která jí tepala těsně pod kůží a vyzvedla ji ven. Vztáhla ruce k chrliči a nechala magii, aby jí proudila a tekla skrz prsty směrem k chrliči. Cítila ve svých rukách obrovskou energii.
"Já, Bílá Bohyně, tvá paní, ti poroučím!" promluvila k chrliči jasným hlasem. "Ustup!"
Proud magie spojené s její energií se přerušil a Hermiona se cítila vyčerpaná, bez energie. Tu jí vzal ten zběsilý úprk hradem a své dílo ještě dokonalo vydání magie chrliči. Chrlič však náhle ožil. Uskočil stranou a poklonil se.
"Ty jenž jsi mi dala život, vstup!" promluvil chrlič k Hermioně, které se podlomila kolena a byla by spadla, kdyby se nestačila zachytit stěny. S velkou námahou se postavila na nohy a vklopýtala dovnitř.
Nikdy se ještě necítila tak mizerně, zaklepala na dveře ředitelny a vešla. Nečekala až ji pozve dál, prostě šla. Co na tom, že to bylo nezpůsobné, ona ty lidi musela zachránit, vždyť právě teď někde umírají! To už nemělo co dělat s tím, že je Bohyně. Musela to prostě udělat, protože byla Hermiona, členka Řádu.
Profesor Brumbál seděl u stolu a klimbal. Fawkes, jeho fénix, také spal na svém bidýlku. Ve chvíli kdy Hermiona otevřela dveře od jeho pracovny se profesor s trhnutím probudil.
"Slečno Grangerová, co se stalo?" zeptal se vylekaně.
Hermioně se roztřásly nohy, jak už v sobě neměly sílu, aby udržely její váhu. Zhroutila se na kolena a zašeptala:
"Smrtijedi...Piecefull Cave...pomozte jim..."
Asi to s tím chrličem nebyl nejlepší nápad... problesklo jí hlavou než omdlela.
Profesor Brumbál k ní rychle přiskočil.
"Ach bože," vydechl Brumbál, když zkontroloval její zornici. "Tohle Nejvyšší opravdu nedomyslel." Kývl na Fawkese a ten roztáhl křídla v očekávání rozkazu. "Uvědom členy Řádu." Sám vzal Hermionu do náručí a nesl ji na Ošetřovnu.
***
"Vydala ze sebe strašně moc energie," slyšela nad sebou Hermiona hlas Madame Pomfreyové.
Počkat, ale co dělá Poppy v mém pokoji? napadlo ji rozespale.
Hermiona otevřela oči a zamžourala do světla valícího se do místnosti skrze bílé záclony.
Kde se vzaly bílé záclony v mém pokoji?divila se Hermiona. Náhle se nad ní objevila hlava Madame Pomfreyové.
"Tak ty už jsi vzhůru?" usmála se na ni madame.
"Kde to jsem?" zakňourala Hermiona rozespale. Vůbec nepoznávala svůj pokoj.
"Na Ošetřovně, drahoušku," odpověděla jí madame laskavě.
Chrlič...vyčerpání...běh...sen....Smrtijedi... vracely se Hermioně vzpomínky. Smrtijedi!!!!!!!!
"Smrtijedi!!" vykřikla Hermiona svou poslední myšlenku nahlas.
"Ale, no tak, drahoušku, všechno bude dobré, byl to jen sen!" uklidňovala ji ošetřovatelka.
"Ne, vy mi nerozumíte!" vyjekla Hermiona nespokojeně. "Kde je profesor Brumbál?"
"Jsem tady, Hermiono," uslyšela Hermiona od okna. Ano, právě s ním potřebovala mluvit nejvíc. Musela se ho zeptat na tolik věcí. Teď však byla nejpodstatnější jen jedna.
"Přežil někdo?" zeptala se ho nejistě šeptem. Usmál se.
"Ve své vizi jsi viděla hodinu dopředu, když jsme dorazili do Piecefull Cave, Nebyl tam ani prst ze Smrtijeda, a tak jsme město stačili připravit na útok a Smrtijedy jsme odrazili." odpověděl profesor a Hermionu náhle zalila vlna radosti.
"Vsadím se, že byli hodně překvapení," uchechtla se Hermiona vesele. A zkusila si představit výraz Luciuse Malfoye když uviděl město opevněné.
"To byli," usmál se Brumbál v odpověď, potom však náhle zvážněl.
"Slib mi, Hermiono, že už to nikdy neuděláš."
A/N A koukejte komentovat!!!! Nebo GRRRRRRRR....


Draco odpovídá Sirii

24. května 2007 v 21:51 | Grencle |  Vini, vidi, vici (není to povídka)
Dobro nebo zlo? Přejdeš na stranu dobra?
Láska nebo moc?
Nebe nebo peklo?
Den nebo noc?
Siria
Milá Sirio,
záleží na tom jaké mé verze se ptáš. Pokud se ptáš toho Draca, který žije v představách J.K. Rowlingové, je odpověď jasná. Jak už J.K. mnohokrát uvedla, jsem pro ni prostě záporák se vším všudy. Ale já nejsem jenom jeden, je tisíců mých já a žádné není stejné, ale to co, žije uvnitř v Grenclině hlavě by odpovědělo takto:
Přejdu na stranu dobra a své lásky bych se nikdy nevzdal. Pokud zaplatím za svoje hříchy správnou cenu, půjdu do nebe, ale miluji noc. Teplou letní noc, provoněnou létem, senem. Noc se stříbrnýma hvězdama. Kvůli Grencli se ze mě stal romantik...:-)
Všem fanynkám s láskou
Draco

Píseň Moudrého klobouku

23. května 2007 v 19:43 | Grencle |  Bílá Bohyně
"Jsem potěšen vám představit novou studentku. Jasmínu Jennysonovou," oznámil profesor Brumbál Velké Síni.
Tak to je ona? Vypadá mile, no, uvidíme, co bude zač.
Dívka kráčela uličkou mezi nebelvírským a zmijozelským stolem a na všechny strany rozdávala úsměvy. Konečně svůj velký kufr dotáhla až k profesoru Brumbálovi.
"Kruci, to je ale tíha," povzdechla si udýchaně na celou Síň Jasmína, když svůj těžký kufr vytáhla na stupínek k ředitelovi.
"Auuuu." Slyšela Hermiona hlasité zaúpění profesora Brumbála, když mu Jasmína pustila na nohu své zavazadlo.
"Sakra, Ježíši... tedy, promiňte, pane profesore," koktala Jasmína omluvně. Profesor Brumbál se nuceně usmál a prsty si mnul poraněnou nohu.
"Já se vám moc omlouvám, nestalo se vám nic?" starala se Jasmína a zkroušeně se dívala na profesora.
"V pořádku," odbyl svou palčivou bolest palce Brumbál a s kulháním se dostavil na své místo ve středu profesorského stolu.
Hermiona si dívku se zájmem prohlížela a nebyla jediná. Když se rozhlédla po Velké Síni spatřila mnoho chlapeckých pohledů směřujících právě na Jasmínu. Mimo jiné i Ron fascinovaně zíral na tuto dívku. Hermiona se ušklíbla a zamávala mu rukou před očima:
"Haló!!! Země volá Mars!!! Haló!!" zavolala na něj Hermiona. "Rone!!" Pokračovala, když neodpovídal.
Mezitím, co se Ron probouzel z transu, byla přinesena stolička s Moudrým kloboukem. Profesorka kráčela k Jasmíně s kloboukem v ruce a přívětivě se usmívala. Ano, ona se usmívala a Velká Síň se znovu rozšuměla tlumenými hlasy.
"Ehm, ehm," zjednal si ticho Moudrý klobouk a začal zpívat:
"Pod rouškou hlupáka se síla skrývá,
pod róbou chytráka hlupák přebývá.
Nic není takové jaké býti zdá se,
proto nebraňme se lásce."
Hermiona znejistěla. Měla pocit, že ví jakým směrem bude píseň směřovat. Ale klobouk už pokračoval:
"Ať už jede na bílém oři
nebo mezi vlnami pluje na moři.
Z prastarých rodů vyjde nová síla,
bude čistá, snová a bílá.
Nesmím však mluvit a ani v hádankách,
láska se však houpá v červánkách.
Teď už bylo věštění dost,
mnohým možná přinese zlost.
Tuto dívku nyní zařadím,
nebojte, hravě si s ní poradím.
Větami pěknými formuji báseň
a srdce dívenky svírá tíseň.
Možná půjdeš do Zmijozelu, dívko rozmilá.
Tam ctižádost a úlisnost nejvíc se cenívá.
Nebo Nebelvír zaplesá nad tebou
se statečností, hrdostí a ochotou.
Možná však do Havraspáru patříš,
kde moudrosti a chytrosti má každý za tři.
Mrzimor je také jedna volba známá,
tam vládne přátelství, dívenko krásná.
Nyní přistup, dcero květin, bez bázně
a pozor abys nelitovala nakrásně.
Já Moudrý klobouk zařadím tě než bys řekla švec
teď si sedni a neboj se, že spadla klec."
Moudrý klobouk dozpíval a uklonil se. Studenti následování profesory párkrát tleskli, ale nikdo nevěděl, co si o písni klobouku má myslet. Hermiona se rozhlížela po Velké Síni a opravdu to nevypadalo, že by někdo jiný chápal o čem klobouk mluví.
Vrhla pohled na Brumbála, ale ten se jen usmíval svým tajemným způsobem a jako jeden z mála stále tleskal. Ale to už Jasmína došla ke stoličce a narazila si klobouk na hlavu. Hermiona tedy odvrátila pohled od Brumbála a zahleděla se jí do tváře.
Hledala tam nějakou podobnost s Harrym, ale zatím bez výsledku. Všimla si, jak se Jasmína nepatrně zamračila a v tom jí to došlo. Tak jako měl Harry podobu po otci, pouze oči měl po matce, tak měla i Jasmína vzhled své matky, ale oči zdědila po otci. Bylo to zvláštní, ačkoli měli být Harry s Jasmínou dvojčata, nebyli si ani trochu podobní.
Z úvah o sourozencích ji vytrhl výkřik Moudrého klobouku:
"...je to jasný, jako facka!!! Nebelvír!!" A tak spolu s ostatními Nebelvírskými vstala a pogratulovala nové spolužačce.
Celá Síň jásala a tleskala a profesor Brumbál asi nejvíce ze všech. Asi má radost, že mu všechno vychází. blesklo Hermioně hlavou.
"Nazdar, lidi," ozvalo se Hermioně za zády. Otočila se a za ní stála Jasmína.
"Chceš si sednout?" nabídla jí, protože ani jeden z kluků se k tomu neměl. Harry nad něčím hluboce přemýšlel a Ron na ní jenom tupě zíral.
"No jasně," usmála se Jasmína a usadila se na místo, které jí Hermiona uvolnila.
Za další půlhodinu už byla večeře v plném proudu a rozhovor mezi oběma dívkami také. A Hermiona si ani nevšimla, že už se večeře blíží ke konci. Velká Síň se pomalu vyprazdňovala, a tak se i Hermiona s Jasmínou zvedly od stolu.
"My už jdeme," oznámila Hermiona klukům. Harry nepřítomně přikývl a Ron jen okouzleně čučel na Jasmínu. "Rone!!" Upozornila ho nahlas.
"Co? Cože? Co se děje?" vypravil ze sebe Ron a začal se zmateně rozhlížet.
"Říkala jsem, že už jdeme," ušklíbla se na něj Hermiona a věnovala výmluvný pohled Jasmíně.
"Aha," pokrčil rameny Ron.
"Nechceš jít s námi?" zeptala se ho Jasmína, protože tomu ťulpasovi pořád nedošlo, co se po něm chce.
"Jo, jasně." Byl samá ochota Ron a už je obě tlačil ven z Velké Síně. Hermiona ještě věnovala pohled Harrymu, který stále seděl nad rozrytou bramborovou kaší. Měl by se sebou něco dělat. Nemůže se přece pořád trápit myšlenkami na Horcruxy! blesklo Hermioně hlavou, ale to už vyšli z Velké Síně.
Před portrétem Buclaté Dámy se od nich oddělila a zamířila chodbou dál směrem k Severní věži. V místě, kde se chodba křížila s jinou, zahnula doleva až se zastavila u zlateného brnění, které mělo na prsou vyraženo velké H. Zaklepala na něj a v hledí se ozvalo:
"Heslo!"
Hermiona se usmála, přes prázdniny se jí stýskalo po tom kovovém hlasu, který nepatřil nikomu jinému než Vildovi (tak si ho pojmenovala).
"Smrt Zmijozelákům!" prohlásila s úsměvem. Brnění kdysi patřilo Nebelvírskému rytíři a bylo Nebelvír tělem i duší.
"Chachá," zachechtal se Vilda a kopl do stěny, ve které se rázem objevily dveře. Hermiona vstoupila a přejela pohledem po místnosti. Ano, tady byla doma! Tady jí to patřilo.
S pohodovým výrazem se hodila na gauč a z hromady knih na konferenčním stolku vytáhla jednu s názvem :Byliny Tichomoří a dala se do čtení. Večeře i celý den ji zmohly, a tak po desetiminutovém zírání na jednu stránku usnula s knihou na nose.
Běžela zasněženou plání. Byla šťastná. Držela v ruce kopretiny a měla na sobě svatební šaty. Běžela vstříc člověku, který utíkal směrem k ní.
"Lásko!" zvolala a odhodila květiny v dál, aby se mohla neznámému vrhnout kolem krku. A on láskyplně zašeptal:
"Sakra! Pusť mě, ty omezený brnění!!!"
Hermiona s sebou trhla. Z říše snů ji vytrhly rozzlobené hlasy.
"Ani mě nenapadne! Ty špinavý zmijozelský pse!" říkal právě Vilda.
"Sakra, kolikrát ti mám vysvětlovat, že jsem primus!!!!" vztekal se druhý člověk.
"No a proč tedy neznáš heslo?!" vytáhl Vilda svůj trumf. "Ha!"
No to je teda gól! vyprskla smíchy Hermiona a zvedla si z obličeje těžkou knihu.
"Ale já jsem primus, do prdele!!! Copak nevidíš odznak?!" řval na Vildu Draco zatímco Hermiona kráčela směrem ke dveřím.
"Odznak, ne odznak, dovnitř tě pustit nemůžu," tvrdil posměšně Vilda.
"Nějaký problém, pánové?" otevřela dveře Hermiona.
"Tenhle prašivej Zmijozelák se chce dostat do primuských ložnic," oznámil jí Vilda.
"Jo, protože jsem primus, ty hlavo skopová," zavrčel na něj Draco v obličeji měl narůžovělý nádech po předchozím vzteku.
Vilda chtěl něco říct, ale Hermiona ho přerušila.
"Opravdu je primus, Vildo," oznámila brnění, které vydalo nesouhlasné zavrčení. "Pojď." Kývla na Draca a přidržela mu dveře.
Malfoy si urovnal hábit a sebevědomě vešel za Hermionou do místnosti. Zastavil se uprostřed a rozhlédl se kolem sebe.
Hermiona nejistě postávala u gauče. Necítila se dobře. Tohle bylo její království a teď ho někdo narušil. Situace byla o to horší, že ten někdo byl její úhlavní nepřítel Draco Malfoy.
"Na co čekáš, Grangerová?" utrhl se na ni posměšně Draco.
Tak tohle tedy ne, hošánku!! Hermiona zaujala útočné postavení s rukama v bok.
"Tak hele, Malfoyi!" nadechla se Hermiona. "Tohle je můj domov a jestli si myslíš, že jenom proto, že tě Brumbál jmenoval primusem budu měnit svoje zvyky, tak se teda šeredně pleteš! Víš, hošánku, budeš si muset zvyknout., že tě všude nevítaj s klaněním a fanfárama! A možná jsem očekávala, alespoň jedno kouzelný slůvko!! To, ty ale ve svým nemáš." Ječela na něj a za jekotu dupala po schodech ke své ložnici. Rozrazila dveře a ještě jednou se v nich otočila, aby na Malfoye pohlédla. "Je to DĚKUJU!!" A zabouchla za sebou dveře.
Draco tam stál jako opařený. Takhle ho ještě nikdo nikdy nesjel.
"Děkuju," zašeptal do ztemnělého pokoje. Dveře Hermioniny ložnice se pootevřely.
"Cos to říkal?" ozvalo se z nich nevěřícně.


Přišel jsem, viděl jsem...

22. května 2007 v 20:17 | Grencle |  Vini, vidi, vici (není to povídka)
Přišel jsem, viděl jsem , zvítězil jsem...Toto je to známě Caésarovo heslo. Ale jen málokdo ví, že se tímto heslem řídí odpradávna i rod Malfoyů. Vždyť prohra se přece nenosí!!
Na můj blog přišel
Draco a když si na mém mailu viděl ty vzkazy a ty otázky, na které jste se mě ptali (samozřejmě se týkaly jeho osoby), nabídl mi, že na vaše JAKÉKOLI dotazy bude odpovídat a uveřejňovat odpovědi na mém blogu.
Proto neváhejte a ptejte se našeho Dráčka, na co chcete. (Jen mu dejte do těla:-))
Své dotazy zasílejte na adresu: Lind.grenova@email.cz a odtud budou nepozměněny a necenzurovány uveřejňovány na mém blogu...

Vidět a slyšet

21. května 2007 v 18:25 | Grencle |  Jednorázovky od Grencle
A/N tohle je básnička, kdybyste to nepoznali....byla bych ráda, kdybyste to PROSÍM okomentovali!!!!!!!
Slyšela jsem ticho znít,
jak zvonky štěstí na saních.
Viděla jsem hvězdu padat,
slyšela jsem moře plakat.
Vidím a slyším zeměkouli,
kterou nejde roztrhnout v půli.
Heřmánek a kopretina,
kvítky bílé, a přece každá jiná.
A růže s fialkou nám věští
lásku i ve velkém dešti.
Slyšela jsem ticho znít,
jak zvonky štěstí na saních.
Voněla jsem ke kopretině,
hladila jí kvítky bílé.
Slyšela jsem kapky deště,
chtěla bych je slyšet věčně.
Hladila jsem fialku
a čas běžel pozpátku.
Až uvidíš hvězdu padat, chyť ji do ruky,
aby její světýlko, nevyhaslo ti.
Až uvidíš hvězdu padat, přej si něco hned,
věř mi, slečno rozmilá, že zatočí se svět.
Slyšíš už to ticho znít?
Slyšíš štěstí na saních?
Pamatuj, růže s fialkou nám věští
lásku i ve velkém dešti.

Pro milovníky telenovel

18. května 2007 v 14:28 | Grencle |  Zajímavé nezajímavosti
A/N: Dočtěte to až do konce a potom mi napište do komentářů, co jste z toho pochopili...:-) Asi jsem blbá, protože já nechápu ani ň...zdroj: Zdroj Co je lepší tohle a nebo Náhlovského José nepřijel Pepinda bude smutná?!
Přehled rodiny Forsytů. Jolyon Rosyte, obchodník s čajem a předseda podnikatelských společností, má devět sourozenců. Je to teta Anna, James, Swithin, Roger, teta Juley, teta Hester, Nicholas, Timothy a Susana. Syn starého Jolyona, maldý Jolyon, byl třikrát ženat. Z prvního manželství je dcera June, nešťastně zasnoubená s Filipem Bosinneym. Z druhého manželství jsou dvě děti: Jolly, který jako mladý dobrovolec zemře v Transvaalu, a Holly, která se provdá za bratrance val Dartieho. Po třetí byl ženat s Irenou, dcerou profesora Herona, rozvedenou ženou Soamesa Forsyta a z tohoto manželství narodil se syn Jolyon. Bratr starého Jolyona James má syna Soamesa (= první muž Ireny)., bohatého advokáta a milovníka obrazů. Jeho manželství s Irenou je bezdětné a nešťastné, v druhém manželství s Francouzskou Annette dcerou Mme Lamotte, má dceru Fleur. Sestry Soamesovy jsou Winifred. Rachela Cicely. Winifredje provdána za muže velikého světa Dartieho. Jejich syn je Val, ženatý s hOlly, dcerou mladého Jolyona, a dcera Imagena, provdaná za Jacka Cardigana (mají syna Johna a jamese), dále Maud a Benedikt. Z dalších sourozenců starého Jolyona mají děti jen Roger, majitel domů, a Nicholas. Rogerovy děti jsou: Roger mladý, jehož syn, nejmaldší Roger, byl raněn ve světové válce, Jiří, Francis, Eustach, Thomas. Nicholas má syna Nicholase, Arnošta, Archibalda, dcery Miriannu, Florence a Eufemii. Syn Nicholas se ožení a má šest dětí: Nicholase (nejmladší Nicholas), Blanche, Krištoaf, Violetu, Gladys a Patrice. Sestra starého Jolyona Susana, provdaná Haymanová, má děti Johna, Augusta, Annabellu, Giles a Jesse. Bohatec. Na čaji u starého Jolyona, pořádaném na oslavu zasnoubení jeho vnučky June s architektem filipem Bosinneym, seznámí se Irena, žena Soamesova a přítelkyně Junina, s Bosinneym. Tato známost otřese pevnými základy téměř celé rodiny Forsytů. Irena byla jediná dcera zvěčnělého profesora Herona. Nemajetná, bez matky, přijala neuvážnou nabídku bohatého Soamese, ale hned v prvním týdnu manželství poznala svůj krutý omyl a setkání s Bosinneym bylo pro ni také osudné. Bosinney se zamiloval vášnivě do Ireny a zanechal June. Irena, jemná a půvabná, nevrhla se střemhlav do náručí Bosinneya, ale stýkajíc se s ním, zapředla se v milostná vlákna své veliké lásky, až došlo téměř k útěku od Soamese, který důvěřuje Bosinneyova zadal mu stavbu přepychového domu v Robin - Hilu. V rodině Forsytů zavládlo z toho vzrušení. V domě starého Jolyona bylo bouřlivé ovzduší. June - z prvního manželství syna starého Jolyona, pro niž se tento vznešený muž rozešel se synem, když se ten po druhé oženil a žil v skrovných poměrech s dvěma malými dětmi z druhého manželství - zklamána Irenou a Bosinneym opouštěla a zanedbávala starého Jolyona. A on v touze po lásce a po dětech hledá cestu k ztracenému synovi a nachází opravdu nové zalíbení v roztomilých dětech z druhého manželství synova, v Holly a Jolly. Mezitím zemře teta Anna. June odjede se starým Jolyonem k moři a Forsytové čekají u Rogera. Starý Jolyon se pokusí prostřednictvím mladého Jolyona promluvit s Bosinneyem o rozumném východisku, ale bez výsledku. A zatím co se June zotavuje v horách a ošetřuje nemocné, Soames z bolestí nad zradou Ireny mstí se Bosinneyovi tím, žemu zadrží část sumy, překročené na vile. Irena odchází z jeho domu a s Junou se setká v prázdném bytě Bosinneyově. Čekají však marně: uštvaný Bosinney je nešťastnou náhodou přejet v mlhavém dni. Irena pak opouští Soamese nadobro. Intermezzo: Forsytovo babí léto. Starý Jolyon, který koupil Robin - Hill, tráví krásné léto se svými vnoučaty Hlly a jOlly a kochá se krásou letního jasu. Setká se s Irenou, která hnána vzpomínkami zatoulá se k Robin - Hillu, a zažije s ní krásné chvíle" síně Robin - Hillu oživnou její hudbou a Irena znovu ožije v domě, který je dílem Bosinneyovým. Věčně mladý stařec čeká se svým psem Balthasarem na pravidelné návštěvy Ireny, až jednou usne věčným spánkem. V osidlech. Rodina starých Forsytů se zmenšila. Po smrti tety Anny, starého Jolyona a provdané Susany Haymanové zbývá už jenom šest sourozenců. Velký rozvrat na burse Forsytů způsobila závěť starého Jolyona, v níž zabezpečil finančně Irenu. Na pohřeb nečekaně zesnulého Rogera shromážila se zase celá široká rodina Forsytů. Soames po dvanáctiletém osamění zbohatl ještě více a zatoužil celou silou svého rodinného pudu po životě, po ženě a po rodině. Upoutala ho hezká francouzská dívka Annette, která vypomáhala své matce v restaurantu. Somes myslí na sňatek s ní, ačkoliv je mu už pětačtyřicet let. Ujme se věci své sestry Winifred, provdané za muže vznešeného světa Dartieho, s nímž ona pro jeho lehkomyslnost mnoho zkusila.Dorůstá už její syn - kříženec Forsytů a světáka - Val. Ten se zasnoubí se sestřenicí Holly. Nitky osudu se divně splétají. Soames cítí osidla nerozloučeného svazku s Irenou a navštíví Jolyona, který, plní vůli zesnulého otce - má se totiž starat o Irenu. Jolyon najde Irenu, najde ji klidnou a vyrovnanou, věrnou památce Bosinneyově. Rozluka je těžko proveditelná, osidla svírají epvně i Somese i Irenu. Soames se snaží získat Irenu, ta odchází k Jolyonovi a mezi oběma vzniká tiché ovzduší vzájemné sympatie. Když pak Soames nepřestává znovu usilovat o Irenu, odjíždí Irena do Paříže. Později ji dá Soames stopovat a tak přijde na její styky s Jolyonem. Mezitím vznikne burská válka. Val a Jolly dají se z mladické ztřeštěnosti na vojnu. Válečné náladě podléhá i June a stane se ošetřovatelkou. Soames nemá klidu a stále touží po smíru s Irenou. Ta však před ním prchá a najde útulek v blízkosti Jolyona v Richmondu. Když mu před Soamesem dá najevo, že by spojila své osudy s jeho, přijde Jolyonovi telegram, oznamující smrt synovu. Pak přistoupí Soames na soudní rozluku. Jolyon s Irenou uzavřenou manželství a tak Irena přichází do domu, který vystavěl její milenec Bosinney. Soames se ožení s Annette a má dceru Fleur. Je zdánlivě šťasten. Ireně a Jolyonovi se zanedlouho narodí roztomilý syn Jon. Intermezzo. Irena a Jolyon se vracejí z mořských lázní a jsou očekávání malým synkem Jonem. K pronajmutí. Fleur vyspěla v krásnou dívku. Soames však s Annette nenašel to štěstí, které hledal po celý život. Také ona - jako kdysi Irena - unikala z jeho moci a hledala rozptýlení jinde. A tak Somes měl ve Fleur jedinou útěchu. Zatím Jolyon Forsyte, už sedmdesátiletý, uvažuje o zálibě svého syna Jona (deavtenáctiletého Jolyonaú stát se zemědělcem. Nejmladší Jolyon a Fleur našli v sobě zalíbení a potvrdí si vzájemné city u Vala Dortie, kde Fleur navštíví jolyona na zemědělské praxi. Ačkoliv Fleur má obdivovatele v poloumělci Monteovi, přece se rozhoduje pro Jolyona - ovšem nikdo z nich nemá tušení o rodinné tragédii, která se odehrála mezi Irenou a Soamesem. Ti se snaží všemožně rozvést cestymladých lidí, ale ani cesta Jonova a Irenina do Španěl mnoho nespraví, naopak zvýší touhu mladých vědět proč se Irena a Soames tolik nenávidí. Když je jim pak všechno vysvětleno, nastává tuhý boj na obou stranách. Fleur je výbojná, Jon podléhá své matce a kolísá, až je jeho odpor zlomen smrtí otcovou. Zříká se Fleur, a když se odhodlá k další schůzce v Robin - Hillu, nachází dům prázdný - k pronajmutí. V zoufalství se provdá za Monteho. Bílá opice. Monte a Fleur byli na svatební cestě ve Španělsku. Po návratu se Fleur ve své domácnost obklopila milými lidmi, aby zapomněla na svou první nešťastnou lásku. Měla u sebe otce Soamese, sira Lawrence Monte, mužova otce, oddaného manžela Michaela a blouznivého snílka Wilfrida Deserta, básníka, přítele Michaelova. Milovala svůj čínský salon a malého psíka, ale přesto jí bývalo smutno. Přátelství Wilfridovo se změnilo vlásku, ale ta nedovadla zahojit její životní bolest. Tři události rozrušily jejich život. Podvodné manipulace ředitele Eldersona v obchodní společnosti, kde byl Joames členem správní rady. Pak dojemný příběh malých líd - Bicketa a jeho ženy: Bicket se dopouští krádeže v Desertově tiskárně, aby uživil svou nemocnou ženu a ona uzdravená tajně vydělává jako model, aby zase jemu, z trestu propuštěnému usnadnila život. A pak úmrtí podivína Jiřho Forsyta z jehož ubohé pozůstalosti získal Soames cenný obraz starého mistra Bílou opici, který daruje Flaur do čínského salonu. Obraz představuje bílou opici, pojídající pomeranče - alegorii to civilizace: Pojídati plody života, odhazovati kůru a býti přistižen při činu. Tak se jiví hostů Fleuřina salonu. Wilfrid odchází do Arabie a Fleur, které se narodí syn, najde v něm smysl života. Intermezzo: Tiché námluvy. Jon Forsyte se seznamuje se svou budoucí ženou Annou. Stříbrná lžička. Mezi přáteli Fleur Monteové objeví se cizinec, mladý Američan Francis Wilmot, bratry Anny, ženy Jona Forsyta. Michael Monte kandiduje v parlamentě na nový směr foggartismus, který má čeliti nebezpečí plynoucímu z nezaměstnanosti. Má podklad v knize sira Jamese Foggarta, který v ní zpracoval vidinu příštích let se zřetelem k sociálně slabým vrstvám obyvatelstva. Fleur chápe práci svého muže jako zabezpečení svého syna Kita, i když ví,ž e patří mezi ty, kteří se narodili se stříbrnou lžící v ústech. Michael se dostává do styku s obyvateli chudých čtvrtí. Na jednom večírku u Fleur přijde k nemilé příhodě: Marjorie Ferrarová, které se dvoří Francis Wilmot a která se netěší dobré pověsti, urazí Fleur před otcem Soamesem. Z toho vznikne proces, končící sice odsouzením Ferrarové, ale Fleur se přece cítí otřesena společensky. Odjede se svým otcem na cesty kolem světa. Michael jede za nimi až o parlamentních prázdninách. Intermezzo: kolemjdoucí Soames vidí Irenu, Jona i Annu - setkají se všichni v jednom hotelu a jenom prozřetelností Soamesovou projdou kolem sebe, tak aby se neviděli. Labutí zpěv. Michael a Fleur se přeorientují. Foggartismus nebyl stále tím, čím sliboval. Za všeobecné stávky zřídili kantýnu pro dobrovolné železničáře a Fleur se v ní znamenitě uplatňovala. Dobrovolným pracovníkem byl i mladý Jon Forsyte. Soames se ne neprávem obával setkání Jona s Fleur. Přijde k němu přes veškerou jeho ostražitost a následují schůzky. Michael mezitím je na návštěvě u svého strýce Hilaryho, faráře lidumila, an venkově. Dá se získat jeho zvláštním plánem: asanovat chudinské čtvrti. Fleur má sice starosti o své onemocnělé dítě Kita, přece však vyhledává možnosti setkat se s Jonem. Otec Soames bdí nad ní, ale nepřekazí jejich schůzku v Robin - Hillu, jež otřese Jonem, Fleur i Annou. Lfeuřino vítězství nad Annou trvá však jenom krátce. Jon prohlédne a přes všechnu touhu po Fleur se rozhodne trvale pro Annu. Michael omlouvá jednání své ženy a hledá v práci zapomenutí. Soames pak vezme Fleur i s dítětem k sobě. Vtom však neobyčejná věc vzruší celou rodinu: oheň v obrazárně Soamesově. Při zachraňovacích pracích je Soames raněn a umírá. Fleur si uvědomuje u umírajícího otce svou povinost k sobě, uvědomuje si však také svou povinnost k sobě, Michaelovi i k dítěti - a toto vědomí povinnosti zvítězí u ní nad vším ostatním.

Kdo je to ta Grencle aneb s kým máte tu čest...

18. května 2007 v 14:17 | Grencle |  Co jsem vlastně zač aneb kdo je to Grencle
Mohla bych to zkrátit a říct, že jsem pošahaně, normálně nenormální holka. (Hermafrodit teda určitě nejsem) Ale já to nezkrátím (přece bych vás neošidila o to skvělé čtení, že ano?). Taaaakžeeeeee jedem!!!
Jmenuju se Kristýna. Příjmení není podstatné, ale když už se tady zpovídám, tak proč ho nenapsat. Jdeme na to teda znova od začátku. Jmenuju se Kristýna Greňová a je mi 14 let a jsem narozená ve znamení lva.
Možná si říkáte jak vypadá pošuk, no odpověď zní, jako já. Mám oříškově hnědé vlasy (se vsadim, že takovejhle výraz jste ještě neviděli) a tmavě hnědé oči. Jestli si zrovna teď představujete nějakou krasavici, vyvedu vás z omylu. Vlasy mám krátký ( pro představu, nejdelší měří cca 10cm). Proč? Protože mi dlouhý vlasy neslušely (ha ha neslušely je slabý slovo) takže zezadu ve volném oblečení byste si mě mohli klidně splést s klukem, věřte mi, stalo se to. MOŽNÁ bych byla i docela hezká nebýt mých beďarů v obličeji (bože, jak já nesnáším slovo akné), špekatýho pupku a silnejch stehen. Někdy si říkám, že je štěstí, že přes povídky není vidět, jak člověk vypadá, většina mých čtenářů by se lekla a utekla.
Teď se konečně dostaly na řadu moje zájmy. Na prvním místě je určitě psaní, na druhém je čtení, na třetím je angličtina, na čtvrtém je počítač (počítá se i internet), na pátém skončilo sledování filmů. Potom je tu ještě další tabulka a to je jídlo. Tomu vévodí nepopiratelně moje nejoblíbenější potravina, čokoláda.
.
To je asi všechno, co na sebe prozradím, doufám, že vás můj vzhled neodradí ve čtení mých povídek.
J.K. Rowlingové zdar!!!!
Nazdar!!!!

O komentářích

17. května 2007 v 16:28 | Grencle
Tak, už mě to přestalo bavit...Užírám se ve vlastních obavách a proto vám nyní pokládám otázku:
PROČ NEKOMENTUJETE????
Odteď vytvářím zákoník tohoto blogu, do kterého budu postupně doplňovat další položky. Takže:
1) Každý návštěvník, který navštíví tuto stránku je prosen na kolenou a žádán, aby na něj vložil alespoň jeden komentář. Proč? Protože chci vědět, jestli se vám líbí povídky a i kdyby se vám nelíbili, tak to řekněte!!!Budu ráda, dokonce moooooc ráda. Samozřejmě děkuju všem návštěvníkům, kteří komentovali!!!
Jen si všichni zkuste říct, budu hodný(á) kluk (holka) a okomentuju Grencli a Wycky jejich bloček a povídky. No vidíte, jak vám to hezky jde. Tak a ještě jednou, opakujte po mně: Budu hodný(á)...

Štěstí

17. května 2007 v 15:18 | Grencle |  Jednorázovky od Grencle
"To snad není pravda!" Utíkám po chodbě a stále opakuji tuto větu. Jako kdyby to měla být mantra, která mě spasí. Jako kdybych si myslela, že čím více to budu opakovat, tím snáze se to stane pravdou.
"Jak si mohl James něco začít se Cindy?" šeptám Anně, prořítila jsem se kolem ní a odtáhla ji do pokoje.
"James?" ptá se mě Anna posměšně.
"Jak mohl?" opakuji jako v horečce.
"Proč by nemohl?" ptá se znovu Anna. Ví jak mě dokopat, abych se jí svěřila.
"Protože...protože..."Mozek se mi vaří, jak se snažím vymyslet nějakou přijatelnou lež, které bych uvěřila i já. "Protože Cindy je šlapka! Jenom ho sbalí a potom zraní."
Anna se na mě zpytavě dívá. Před tím pohledem se neskryju pravdu, to vím.
"To není ten důvod, Lily," oznamuje mi vítězně.
"Ale ano, je!" křičím na ní. Proč mě trápí?
"Ne, není a ty to víš." Obviňujícně na mě ukáže prstem. Schovám hlavu do dlaní a špitnu:
"Není."
Laskavě se na mě podívá. Pohladí mě po vlasech.
"Ty ho máš ráda, viď?"
Zakňourám jako malé štěně, ale zároveň vzdorně zvednu hlavu.
"Ne, nemám. Je to přece Potter!"
"Lily!" napomene mě přísně Anna, vždycky pozná, když lžu.
"Miluju ho," špitnu. Mě samotnou překvapí, že je to pravda.
Anna se spokojeně usměje. Získala, co chtěla, ale já se cítím ještě mizerněji.
"Proč to udělal, Aničko?" ptám se. Sama slyším, jak to zní žalostně. I kámen by se ustrnul, ale Anna ne.
"Nechtělas ho." Pokrčí lhostejně rameny. "Ty se divíš?"
Smutně zavrtím hlavou.
"Ne," kníknu a ptám se zoufale:
"Co mám dělat?"
"Jdi za ním," říká Anna lhostejně a bere do rukou knihu. Vím, že jí to není lhostejné a taky vím, že se mě snaží jen vyprovokovat. Daří se jí to.
"Nemůžu!" zařvu zoufale a vytrhnu jí knihu z ruky a mrsknu jí někam do kouta. Nevzrušeně se zvedne a pro knihu si dojde.
"Musíš."
Šílím. Copak mě nikdo nechápe?!
"Anni! Já nemůžu! On už mě nemiluje! Nevidělas, jak se tiskne k Cindy?" Řvu. Ještě že je pokoj odzvučněný. Jinak by u dveří stála půlka školy.
"Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá," říká Anna poprvé za tuto dobu soucitně. "Jdi za ním!"
To byl příkaz! Anna mi něco přikazuje?! Málem se na ni utrhnu:
"Co mi máš co přikazovat?"
Ale vím, že má pravdu.
Nádech, výdech. Fajn, jsem klidná. Pomalu se zvedám z postele a mezi dveřmi říkám:
"Na tvoji zodpovědnost."
"Remusi, neviděl jsi Jamese?" ptám se poněkud ošuntěle vypadajícího nebelvírského primuse.
Zamyšleně se na mě podívá a prstem ukáže směrem k Velké Síni.
Utíkám, letím, pádím...Na konci nebelvírského stolu spatřím uhlově černě vlasy. Srdce se mi rozechvěje. Jak jsem mohla být tak dlouhou dobu slepá?
Klid, hlavně klid, Lily...Cítím, že každým krokem, kterým se blížím k onomu mladíkovi se podepisuju pod svou závěť.
"Jamesi, můžu s tebou mluvit?" ptám se. Nehýbe se. Panikařím. Možná to neslyšel, napadne mně spásná myšlenka.
Zvýším hlas.
"Jamesi, můžu s tebou mluvit?" ptám se znovu a snažím se, aby to znělo vyrovnaně. Překvapeně se otočí, když slyší můj hlas.
"Co se stalo?" ptá se. Ale to už vidí, jak mířím ven z Velké Síně.
Vyvádím ho z Velké Síně do chodby, kde se nachází cesta ke sklepení. Srdce mi bije jako splašené.
"Jamesi, já.." začínám a cítím, jak mi vyschlo v puse. Tázavě se na mě dívá a já vím, že nepromluví, dokud něco neřeknu. Nechá mě v tom. Sakra!
"...já jenom, víš...ty máš Cindy rád?" ptám se zároveň rudnu. Uličnicky se usmívá.
"Proč se ptáš?"
"...já jen, že....nechci, aby tě ranila jako ten zástup před tebou..."říkám rozpačitě a nesměle se mu dívám do oříškově hnědých očí. Planou v nich zvláštní veselé plamínky. "Záleží mi na tobě." zašeptám a doufám, že to neslyšel.
"Proč ti na mně záleží?" Slyšel to. Ale sakra, jak se může tak blbě ptát? Vytáčí mě!
"Protože tě miluju, ty pitomče!" zařvu. A potom se leknu. No to jsi udělala moc dobře, Lily. Možná tak 100 kilometrů odtud tě neslyšeli!
Zrudnu ještě víc. Bojácně se mu podívám do tváře. Plamínky mu v očích už neplanou. Do očí mi vhrknou slzy.
"Promiň, Jamesi," zašeptám tak tiše, jak jen mohu. Sklopím hlavu, nechci aby viděl, že pláču. Otočím se k odchodu. Udělám krok. Nejde to. Drží mě.
"Pusť," špitnu a upřu na něj svoje uslzené oči. Z tváří mi jemně setře slzy. Taju.
"Nepustím. Už tě nikdy nepustím," řekne a já natáhnu krk. Chci ho políbit. Cítím jeho horké, sametové rty na svých, v břiše mi poletují hejna motýlů a hlavou mi běží myšlenka:
"A o tohle jsem celou tu dobu přicházela?"
Ruku v ruce jdeme do společenské místnosti. Jsem šťastná. Dá mi lehký polibek do vlasů. Nevidím, že jedním okem mrká na Annu a ona odezírá z jeho rtů:
"Děkuji."
Nevím, že za tohle štěstí vděčím Anně.

Hermionin tajný úkol

12. května 2007 v 19:43 | Grencle |  Bílá Bohyně
"Mám pro vás úkol,"řekl Brumbál a odmlčel se. Hermiona se na něj trpělivě dívala a čekala až bude pokračovat, ale on se k tomu zjevně neměl.
"Úkol?" pobídla ho Hermiona po delší chvíli.
"Promiňte, jenom jsem se zamyslel," omluvil se Brumbál a pokračoval. "Ano, úkol. Musím vás upozornit, že máte plné právo ho odmítnout, protože je poněkud delikátního typu." Hermiona kývla, jako že rozumí a Brumbál se chápavě usmál.
"Jmenoval jsem pana Malfoye druhým primusem," řekl Brumbál bez jakékoli souvislosti.
"Cože?!" vyjekla Hermiona zděšeně. Malfoy a primus?! To je skandál! To je nemožné!! To snad není pravda!! "Ale vždyť....ale teď...teď je přece prosinec!!"
Profesor se usmál.
"Chápu," řekla Hermiona, když se s vypětím všech sil uklidnila. "Malfoy má co dělat s tím mým úkolem."
"Přesně tak, Hermiono," pochválil ji Brumbál. "Váš úkol se bude týkat pana Malfoye a slečny Potterové."
"Potterové?!" vyjekla Hermiona už podruhé za ten večer. Tohle se mi snad jenom zdá! Tohle prostě nemůže být pravda!
"Ano," věnoval jí další úsměv Brumbál. "Slečny Jasmíny Potterové."
"Ale..ale..ale jak..jak?" koktala Hermiona neschopná slova.
"Jak je to možné?" dopověděl za ní Brumbál a když kývla, odpověděl. "Když byla Lily těhotná, všichni si mysleli, že to bude jen jedno dítě. Dokonce ani James s Lily nevěděli, že čekají dvojčata. Ale potom Lily přemluvila její matka, aby šla na mudlovský ultrazvuk a tam se to zjistilo. Bohužel ve stejnou dobu se také zjistilo, že Voldemort chce Harryho, a tak se zdálo nejmoudřejší o Jasmíně mlčet. Věděl jsem to jen já, Sirius a Remus a samozřejmě Lily s Jamesem."
Hermiona svraštila čelo a po chvíli pokývla. Ano, to dávalo smysl.
"A dál?" popohnala pana profesora Hermiona. Ten se na ni smutně podíval a v očích se mu podezřele zalesklo.
"Narodili se Harry a Jasmína. Jasmína dostala jméno podle zvyku Lilyiny rodiny a Harry se jmenuje po Jamesově otci. Chtěli jsme Jasmínu chránit, a tak i když to Lily trhalo srdce byla poslána pryč z Anglie. A..."
"A zbytek už znám," přikývla posmutněle Hermiona. "Radši ani nechci vědět, co se stane až se to Harry dozví."
Brumbál se trochu uchechtl.
"Ano, Harry nebude vědět, co dělat dřív, jestli se naštvat a nebo být rád, že má sestru," pokýval hlavou Brumbál. "Ale zpět k vašemu úkolu. Jak jsem řekl bude se týkat Draca a Jasmíny. Chci zachránit Draca před jeho otcem a zároveň před Smrtijedstvím, proto by bylo dobré, aby se dva nenáviděné rody spojily."
Hermiona nechápala. To se jí ještě nikdy nestalo. Nechápala, co se po ní chce.
"Jasmína bude tento rok studovat v Bradavicích spolu s vámi," navázal zase profesor z jiného konce. "Nikdo se nesmí dozvědět, kdo je. Ani Harry." Dodal, když si všiml jejího výrazu. "Chci dát pana Malfoye s Jasmínou dohromady. Kdyby se dva rivalové stali příbuznými, mnoho věcí by to změnilo."
Hermiona otevřela ústa pobouřením a údivem.
"Pane profesore, omluvte mě, ale tohle se nesmí! Vy si zahráváte s cizími osudy, to je proti pravidlům! Ani sám Nejv...chci říct, že ani ten nejmoudřejší mezi moudrými si nesmí zahrávat s lidskými city!" vyjekla Hermiona úzkostlivě.
Profesor Brumbál se smutně usmál.
"Hermiono, já se jen snažím najít cestu k Voldemortově zániku. Tohle dělám pro Harryho i pro celý svět. Vztah těch dvou by změnil mnoho věcí k lepšímu." Snažil se jí vysvětlit Brumbál. "Dělám to jen pro Harryho a Jasmínino dobro."
"Já nevím, pane profesore," vrtěla hlavou Hermiona. "Nelíbí se mi zahrávat si s osudy lidí."
Najednou se jí vrátila dávná vzpomínka a ona zůstala stát mlčky, jako omráčená.
"Musíš řídit svůj osud a pomocí svých sil pomáhat lidem."
"Ale, Nejvyšší, jak mohu řídit svůj osud, když osud každého z nás je už určen?"
"Poneseš jméno Hermiona Grangerová. Ničí osud není určen předem. Musíš dělat, co uznáš za vhodné a vytvořit svůj osud. Splň svůj úkol."
Otřásla s sebou, jakoby se probudila z živého snu.
"Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad?" otázala se Brumbála pevně.
"Ano, myslím si to," odpověděl jí profesor.
"Potom to tedy udělám," rozhodla se Hermiona, i když v ní trochu hlodaly pochybnosti. "Když už bych nemohla věřit vám, pane profesore, tak komu?"
Usmála se na něj a kráčela z místnosti.
"Sama sobě, Bílá Bohyně. Comme e istal horne Selle!" zašeptal profesor Brumbál.
"Říkal jste něco?" otočila se Hermiona ve dveřích.
"Ne, vůbec nic," odvětil profesor Brumbál a usmál se na ni. Hermiona se, ale přesto nemohla zbavit dojmu, že v jeho očích spatřila něco zvláštně známého.
"Milí žáci a stejně milí profesoři," začal profesor Brumbál svůj proslov, když se po Vánocích Velká Síň opět zaplnila studenty. Mnozí si při zmínce o stejně milých profesorech posměšně uchechtli. A jiní zase věnovali zamračené pohledy profesoru lektvarů, který seděl po Brumbálově levici a bylo na něm zřejmé, jak moc ho "těší", že zas může ve svých sklepeních přivítat to "stádo tupých hlav".
"Vítejte zpět po Vánocích! Dnešním večerem už prázdniny končí, a tak zítra zas usednete do svých starých lavic a budete se pilně připravovat na zkoušky."
Hermiona seděla u nebelvírského stolu s Ronem a Harrym a nervózně sledovala ředitelův proslov.
"Co se děje, Hermiono?" strčil do ní Ron. "Celá se klepeš." A starostlivě si ji přeměřil.
"Ale nech ji Rone," rýpl si Harry. "Slyšel jsi přece, Brumbál mluvil o učení a o zkouškách. Copak jsi zapomněl jak Hermiona miluje knihy a nudné hodiny Dějin čar a kouzel?"
Hermiona se pokusila o úsměv, ale nejspíš to skončilo nezdarem, protože se na ni Harry starostlivě podíval.
"Hermiono, ale vážně, co je ti?" zeptal se Harry. "Vypadáš tak až moc vážně. Tak nějak chladně."
"Jen je mi trochu zima," odvětila Hermiona a v duchu se usmála. Tak zima? To sis vážně nemohla vymyslet lepší blbost, co?
"Musím vám proto sdělit pár novinek. Ta první, pro mnohé dobrá, pro mnohé špatná je jmenování nového primuse," pokračoval ředitel v proslovu.
Už je to tady. pomyslela si Hermiona. Podívala se ke zmijozelskému stolu, kde se Malfoy nafukoval jako žába, až to vypadalo, že samou pýchou praskne. Hermiona si pohrdlivě odfrkla.
"Je to Draco Malfoy," oznámil profesor Brumbál Síni, která se vzápětí rozšuměla tichými připomínkami.
"Malfoy?" vyjekl Harry. "Panebože, proč zrovna Malfoy?"
"To já nevím, Harry," hlesla Hermiona a snažila se vypadat překvapeně.
"To ale znamená, že ten slizkej nechuťák bude spát v primuský ložnici s tebou," zavrčel Ron.
"Díky za upozornění, Rone," řekla mu kousavě Hermiona. "Nebýt tebe asi bych si toho nevšimla."
"Hele, jenom, protože si v Řádu si na nás ještě nemusíš vyskakovat," zvýšil hlas Ron. Tohle si nenechám líbit! A už se nadechovala, že Ronovi pěkně od plic odpoví, když je přerušil Harry.
"Nechte toho oba dva!" zavrčel na ně. "Hermiona se nad nás nepovyšuje a ty buď taky zticha Hermiona, protože Brumbál chce ještě něco říct."
Hermiona okamžitě ztichla a zčervenala. Takhle se chová Bohyně? vyčetla si v duchu. Nejradši by si za své chování dala pár facek. Chovala se tady jako schizofrenik! Chovala se jako puberťačka a vůbec ne jako důstojná Bohyně. Když o tom tak přemýšlela vůbec netušila, co vlastně je. Jestli se cítí víc sedmnáctiletou Hermionou nebo Bílou Bohyní, dcerou Bohyně Moudrosti a Bohy lásky. Panebože, ze mě je vážně schizofrenik!
Nejsi schizofrenik, jen se vžíváš do své role Hermiony. tvrdila jedna polovina její mysli.
Kecy. říkala ta druhá.
Puberťačko!
Nafoukanče!
Puberťačko!
Neumíš vymyslet nic lepšího, ty taková všemocná Bohyně? Tady jsi jenom nechutná šprtka!
No ale ty jsi se mnou, takže se jako nechutná šprtka chováš taky! vyplázla jazyk na druhou polovinu ta první.
Teď se jako puberťačka chováš zase ty.
To není...
"....a proto jsem potěšen představit vám novou studentku. Jasmínu Jennysonovou," oznámil profeosr Brumbál znovu ztichlé Síni. Velké dveře vedoucí do Síně se otevřely a v nich stála drobná dívka s rudo-hnědými vlasy.
Na pokyn profesora Brumbála popadla svůj kufr a s nezbedným pohozením hlavou se vydala do Velké Síně přičemž rozdávala na každou stranu veselé úsměvy.


Kočičí fotoromán

12. května 2007 v 11:46 | Grencle
Jmenuju je Micinka a jsem ještě malý koťátko
, ale nemyslete si, že jsem nějaký roztomilý ťuťuňuňu! Když chci, dokážu bejt pěkně vostrá!
Samozřejmě dbám na ranní hygienu, a když se trochu ulíznu, jsem prostě kočka!
Abych nezapomněla, ovládám bojová umění,
tohle je například můj známý trik "vystrč zadek"
ale teď už jsem unavená!
Tak dobrou noc!

Zasvěcení

8. května 2007 v 19:19 | Grencle |  Bílá Bohyně
O sedm let a čtyři měsíce později
Sněžilo a na její bílý obličejík dopadala vločka za vločkou. Už byl večer a Hermiona ležela ve sněhu a nechala sebou prostupovat jeho ledovou sílu. Sílu, která jí dávala magii mocnější než magii kohokoli jiného. Ani Voldemort, ani Brumbál, ani Merlin nedokázali čerpat sílu ze sněhu. Jenom ona měla takovýto dar. Ona, Bílá Bohyně, dcera Bohyně Moudrosti a Boha Lásky teď ležela ve sněhu a tišila svůj smutek.
Byly Vánoce a ona cítila, že každou chvíli skončí její pobyt ve světě smrtelníků. Stýskalo se jí po domově mezi oblaky, ale zároveň nechtěla, aby tohle někdy skončilo. Líbilo se jí tady, poprvé za celé věky co žila měla přátele a nechtěla je ztratit. A navíc cítila, že její úkol ještě není dokončen.
"Slečno Grangerová!" ozval se jí nad hlavou přísný hlas profesora lektvarů. "Co to děláte?"
Hermiona se hned vzpřímila do sedu a vstala.
"Promiňte, pane profesore," řekla Hermiona, protože nevěděla, co jiného říct.
"Pojďte se mnou do kabinetu," přikázal jí zamračeně Snape. Otočil se a bez jediného slova kráčel směrem k Bradavickému hradu. S lhostejným pokrčením ramen ho Hermiona následovala.
Hermiona kráčela aniž by se sníh probořila a nebo se na něm utvořila jakékoli jiné znamení, že tudy kráčela lidská bytost. Sněhové vločky, které se zachytily na její neupravené hřívě v ní svítily jako hvězdy. Neslyšně sbíhala za Snapem schody do sklepení a v hlavě se jí honily myšlenky. To jsem teda zvědavá, co udělá. nebo Netopýr slizkej, ať si klidně odebírá body, já je potom stejně získám zpátky. Málem by si za svoje myšlenky dala facku. Takhle přece Bohyně nesmí přemýšlet! A proč by nemohla? ptala se sama sebe.
Konečně došli do kabinetu a Hermiona zaznamenala, že když se Snape ocitl na své vlastní půdě, je mnohem jistější. Hodil se do křesla u svého stolu a chvíli tam jen tak seděl a pásl se pohledem po svém království, až ho netrpělivé zaklepání Hermioniny nohy vrátilo zpět do reality.
"Posaďte se, slečno," požádal ji ledovým zasyčením. "Jestli se nemýlím, podala jste žádost o členství ve Fénixově Řádu."
Jen mlčky přikývla a sledovala, jak se bude celá věc vyvíjet dál.
"Jistě," pokračoval tiše Snape. "Mohl bych se vás zeptat, zda na svém rozhodnutí stále trváte, ale od toho jsou tu jiní." Hermiona na něj zmateně pohlédla.
Celý jejich rozhovor jí nedával smysl. Nechápala to. Nejdřív ji Snape viděl venku a nesrazil jí ani jeden bod, za cokoli, co by udělala nebo naopak neudělala. Potom ji přivedl do svého kabinetu, do svého "království" a ani jí nedal trest. Dále ji vybídl, aby se posadila!! To nebylo normální!
"Cože?" zeptala se Hermiona. Opravdu nic nechápala.
"Myslel jsem si, že jste chápavější, slečno!" neodpustil si sžíravou poznámku. "Za vaši neobvyklou tupost strhávám Nebelvíru deset bodů."
Aha, už se zase dostává do formy. Hned jsem si říkala, že asi není ve své kůži.
"Nicméně na vaši otázku odpoví jiní," pokračoval profesor a bylo vidět, že je mu líto, že nedostane další příležitost srazit jí další body. "Pojďte se mnou."
Hermiona vstala a následovala profesora Snapea ke krbu. Nečekala od něj žádné galantnosti, a tak ji vůbec nepřekvapilo, když vstoupil do krbu první a vykřikl:
"Grimauldovo náměstí 12!"
Ihned ho napodobila a vzápětí už stála ve starobylém vycíděném krbu domě rodu Blacků.
"Chudák, Krátura!" projevil se v ní SPOŽÚSovský sklon ochraňovat skřítky. Opravdu jí bylo toho domácího skřítka líto. Sirius se k němu nechoval hezky, protože mu příliš připomínal staré časy a Harry se k němu nechoval hezky, protože mu připomínal Siriuse. Snažila se na něj být milá, jako Bohyně s ním upřímně soucítila, věděla, že tohle je začarovaný kruh, ze kterého se Krátura lehko nevymotá. Tiše si povzdechla.
"Říkala jste něco, slečno Grangerová?" zeptal se jí Snape, který netrpělivě postával před krbem a čekal, až z něj laskavě vyjde.
"Nic," odpověděla rychle Hermiona a setřásla si z vlasů saze. "Mohl byste mi už prosím vás prozradit, proč tu vlastně jsem?"
Ale odpovědi se nedočkala, protože se z kuchyně vyřítila paní Weasleyová.
"Ach, Hermiono, drahoušku, jsem tak ráda, že tě vidím!" zašveholila paní Weasleyová. "Utíkej se nahoru slavnostně obléct, budeme oslavovat!"
"Ale co budeme oslavovat?" zeptala se paní Weasleyové zmateně. "A kde jsou vlastně Ron a Harry?" Vzpomněla si najednou. Byli to její nejlepší přátelé a ona by si teď nejradši nafackovala, že si na ně nevzpomněla dřív.
Paní Weasleyová na ni nezbedně mrkla a zašeptala:
"Všechno zjistíš, ale teď se běž slavnostně ustrojit."
Hermiona tedy pokrčila rameny a odešla nahoru. Musela si sama přiznat, že jí fakt, že se bude slavnostně oblékat vůbec nevadil. Jako Bohyně si vzápětí uštědřila políček, ale musela připustit, že slavnostní róby a vůbec slavnostní oblečení milovala.
Otevřela dveře a strnula údivem. Na posteli, kde dřív spávala ležely ty nejkrásnější šaty, jaké kdy viděla. Byly bílé, splývavé a na okrajích byly rozseté sněhové vločky. Oblékla si je a připadal si jako Bohyně, vzápětí si dala znovu facku. Vždyť ona byla Bohyně!!! Přistoupila k oknu a vyhlédla ven do večera. Ani vločka sněhu! To je trestuhodné! Jak to mohl Nejvyšší připustit? Luskla prsty a vzápětí se z oblohy snášely a padaly bělostné vločky sněhu.
Podívala se na sebe do zrcadla a nespokojeně se zamračila. Pokusila si uhladit svoje neposlušné vlasy, ale nepovedlo se jí to. Uchopila do ruky hřeben a pokusila se svoje kudrny zkrotit, ale bylo to k ničemu.
"Co jsem to za Bohyni?!" rozzlobila se na sebe Hermiona. Už podruhé za večer luskla prsty. Vlasy se jí urovnaly do slušivých loken, ve kterých drobné sněhové vločky vypadaly jako hvězdy.
Sešla dolů do kuchyně a doufala, že na ni nemuseli čekat. Vešla dovnitř a musela si zakrýt oči tím neočekávaným přívalem světla. Podél stěn kuchyně stály stoly za kterými seděly členové Řádu.
"Přistup, Hermiono," vyzval ji slavnostně. "Jsi tu, aby ses stala členkou tajné organizace nesoucí jméno Fénixův Řád." Hermiona koutkem oka spatřila Rona a Harryho, jak na ni ukazují vztyčené palce. "Stále trváš na svém rozhodnutí?"
"Ano," přisvědčila Hermiona. "Trvám na něm."
"Potom tě tedy prohlašuji za členku Fénixova Řádu," odpověděl Brumbál. "Teď přísahej a přísahu opakuj po mně. Já, Hermiona Grangerová se zavazuji službou Fénixovu Řádu. Věrně budu sloužit a plnit své úkoly v tom nejlepším přesvědčení. Dále se také zavazuji slibem mlčenlivosti, nevyzradím žádná tajemství ani důvěrné informace, které získám. Tak přísahám."
"Já, Hermiona Grangerová," začala Hermiona odříkávat přísahu a nad její hlavou se zjevil Fawkes a začal nad ní opisovat ohnivý kruh. " Se zavazuji službou Fénixovu Řádu. Věrně budu sloužit a plnit své úkoly v tom nejlepším přesvědčení." Fawkes opsal druhou ohnivou kružnici. "Dále se zavazuji slibem mlčenlivosti, nevyzradím žádná tajemství ani důvěrné informace, které získám." Třetí ohnivý kruh se vznášel nad její hlavou. "Tak přísahám." Kruhy klesaly na zem a Hermiona doufala, že se z toho žáru nerozehřeje.
Jakmile se ohnivé kruhy snesly k její hlavě změnily se v ledovou zář a Hermiona pocítila takovou sílu, jako nikdy předtím. Měla pocit, jakoby samou energií měla vybuchnout. Neovládla se a dala průchod své magii
Ze stropy se začaly hrnout sněhové vločky a zasypávaly Hermionu jako šťastné hvězdy. Všichni začali tleskat, zřejmě se domnívali, že je to součást Brumbálova programu. Jen samotný Brumbál se na ni díval zvláštním pronikavým pohledem. Mohla být Bohyně nebo ne, ale před tímhle člověkem cítila respekt a úctu.
Všichni propukli v neřízené veselí a nikdo si nevšiml, že Hermionu Brumbál odvedl do postranního pokoje.
"Mám pro vás úkol, slečno."


Myslánka

8. května 2007 v 15:02 | Grencle |  Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít...
Dny ubíhaly překvapivě rychle a tak si jednoho večera Hermiona uvědomila, že už je v minulosti měsíc.
"Panebože!" zděsila se, když jí to došlo. Hermiona seděla ve společenské místnosti, která byla pohroužena do ospalého ticha, a tak teď, když se ozval výkřik, všechny pohledy se obrátily na jeho původce.
"Co se děje?" ptala se Hermiony zvědavě Lily , která seděla v křesle naproti ní.
"Jak jsem mohla zapomenout?!" vyčítala si Hermiona hlasitě a spěšně vyběhla z místnosti. Utíkala cestou, kterou znala nazpaměť do knihovny a cestou si v duchu nadávala. Jak jsem mohla zapomenout na ten úkol?! Jak jsem mohla být tak......nenacházela slov. ..tak nezodpovědná?!!
Jak utíkala, ani si nevšimla postavy v purpurovém plášti stojící uprostřed chodby.
"Pozor, slečno Grangerová!" varovala ji stojící postava. Hermiona právě včas vzhlédla a spěšně zabrzdila přímo před profesorem Brumbálem.
"Promiňte, moc se omlouvám," chrlila ze sebe udýchaně. Brumbál si jí zamyšleně prohlížel.
"Myslím, že je na čase zbrzdit tempo vašeho života, slečno Grangerová," prohlásil záhadně Brumbál a pokynul jí, aby ho následovala. "Pojďte za mnou do pracovny."
"Ale, já..." snažila se něco namítnout Hermiona, ale Brumbál ji neposlouchal. Tak Hermioně nezbývalo nic jiného než následovat Brumbála do jeho pracovny a doufat, že důvod proč ji tam zve je dost závažný.
"Citronový zákusek." řekl Brumbál bez pohledu na chrlič, který se okamžitě začal otáčet, jako by věděl, že ten, kdo vstupuje, je pan ředitel. Proč pořád citrón? Divila se Hermiona, když je chrlič zanesl až ke známým dveřím.
"Posaďte se," vyzval ji Brumbál, když došli do středu místnosti, k velkému pracovnímu stolu. Usedla do nabízeného křesla a trochu netrpělivě čekala, až jí ředitel sdělí, proč ji sem vlastně pozval.
"Nejspíš jste už zapomněla na pozvání Moudrého klobouku, kvůli vašim otázkám, co se týká čtyř Bradavických zakladatelů?" zeptal se Hermiony trochu káravě. Hermiona zahanbeně sklonila hlavu a zaměřila se na své červené ponožky. "Takže zapomněla, přesto jsem přesvědčen, že vás to stále zajímá." Konstatoval lehce pobaveně. Hermiona spěšně zvedla hlavu a horlivě přikývla.
Brumbál se zvedl ze svého pohodného křesla a vykročil směrem k mahagonové skříni. Chvíli se v ní přehraboval, sledován zvědavou Hermionou a potom se otočil a v ruce držel zvláštní misku pomalovanou starodávnými runami. Uvnitř misky se líně převalovala jakási bílá tekutina.
"Myslánka...."zašeptala Hermiona a Brumbál vážně přikývl.
.
"Pokud dovolíte, mohu vás vzít do velmi vzdálené minulosti. do dob, kdy ještě žili Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru i Salazar Zmijozel. Pokud si budete přát, ocitneme se ve vzpomínkám jednoho z největších čarodějů, co kdy byl, Godrica Nebelvíra." Hermiona vzrušeně vstala a přešla k misce, kterou mezitím Brumbál položil na stůl. Profesor Brumbál ji chytil za ruku a potom se už společně propadali bílými vzpomínkami v myslánce.
Hermioniny chodidla konečně narazily na podlahu. Rozhlédla se, ale místnost ve které se ocitla nepoznávala.
"Kde to jsme?" zeptala se Hermiona vzrušeně Brumbála.
"V době slavného Godrica," odpověděl jí profesor Brumbál bez nejmenších problémů.
Hermiona se chtěla ještě na něco zeptat, když se dveře, které vedly z místnosti otevřely, a tak Hermiona mlčela a jen se dívala, co se bude dít.
Do místnosti vešel asi sedmnáctiletý mladík a nespokojeně se mračil. Měl medově zlaté vlasy a čokoládově hnědé oči a ať dělala Hermiona, co mohla nedokázala odtrhnout oči od jeho svalnaté postavy.
.
"Páni," vydechla a potom zčervenala, když spatřila zkoumavý pohled profesora Brumbála.
"Tohle je Godric Nebelvír," oznámil jí Brumbál. Jako bych to nevěděla sama. "Myslím, že je to ten typ muže, kterému vy ženy říkáte, přitažlivý." Ještě než se Hermiona stačila podivit nad slovy starého profesora se slyšela jak říká:
"Jo, teda je." Ještě jednou zrudla a potom už jen sledovala Godrica.
Nervózně popocházel pomístnosti.
"Už toho mám dost!" najednou vykřikl. "Už mám dost učit na škole, kde šéfuje ten starej zahořklej dědek!" Přešel k posteli, která se v místnosti zčistajasna objevila, vytáhl zpod ní meč a vložil si ho do koženého vaku, který našel také pod postelí. Potom přešel ke krbu, vhodil do ní špetku jakéhosi prášku a zakřičel:
"Roweno, Helgo, Salazare!"
O chvíli později už v krbu stáli všichni tři. Salazar Zmijozel vypadal tajemně a trochu zlověstně se svýma černýma očima, přes které mu padaly černé, vlnité vlasy. Rozlišit, která z dvou žen je která bylo snadné. Rowena z Havraspáru byla vznešená a z temně modrých očí jí svítila inteligence a její tmavě hnědé vlasy odrážely jemné světlo svící. Helgu byste si klidně mohli splést s kdejakou jinou ženou. Měla rezavé vlasy asi po ramena a na nose rozpustilé pihy. Člověk by mohl říct, že je to jen rozpustilé děvčátko, kdyby nespatřil její oči. Měla v nich ochotu pomáhat, lásku ke každému živému stvoření a cosi jako důvěřivost, ale tím si Hermiona nemohla být jistá.
"Co se stalo, Godricu?" zeptala se Rowena.
"Co se stalo?! Ty se ještě ptáš?!" rozčílil se Godric. Bylo to podivné, největší z mágů, jací kdy existovali a on se neuměl ovládat. "Náš ctihodný, neomylný, skvělý, dokonalý Merlin!!!! Co si o sobě vůbec myslí?!"
Všichni tři protočili oči v sloup. Tohle už slyšeli tolikrát!
"On si myslí, že je ctihodný, neomylný, skvělý a dokonalý Merlin," odvětil s klidem Salazar. "Godricu, ty děláš, jako bys toho nafoukaného dědka neznal! Uklidni se! Vždyť víš, že on je zastaralý a nikdy nebude naslouchat našim novodobým metodám výuky!"
"Merlin byl nafoukaný a zastaralý dědek?!" podivila se Hermiona. "Já myslela, že to byl ten, co vychovával krále Artuše!"
Profesor Brumbál se jen tajemně usmál.
"A proč myslíš, že nezůstal na Kamelotu?" odpověděl jí otázkou profesor. "Jakmile se Artuš stal králem, šikovně se před poddanými zmínil o tom, že se Merlin vypraví na další cestu. Merlin potom musel odejít a Artuš se radoval, že už má od "toho nafoukaného dědka" pokoj."
Byli přerušeni Godricem, který zrovna něco zakřičel.
"Odcházím!" zvolal Godric. "Už toho mám dost!"
Ostatní na něj zděšeně koukali.
"Tohles nemyslel vážně!" vykřikla Helga.
"Ale ano, myslel," zklidnil se Godric. "Už o tom přemýšlím delší dobu. Teď to zbývá jen jedna otázka. Jestli půjdu sám nebo jestli odejdete se mnou."
"Godricu," oslovil ho Salazar. "Kam bys šel? Jak by ses živil?"
"Mám nápad!" zakřičel znovu Godric. "Proč být závislý na Merlinovi a jeho blahovůli?!"
"Ty myslíš, jako vlastní školu?" zeptala se ho Rowena se zvláštními plamínky v očích.
"Přesně tak!" odpověděl jí Godric. "Jen si to představte! Mohli bychom učit, jak bychom chtěli a mohli bychom vyzkoušet naše metody! Byli bychom svými vlastními pány!"
Godric uměl být velmi přesvědčivý, a tak teď básnil o nové škole a všichni tři mu nadšeně naslouchali.
"Tak," dodal nakonec. "Půjdete se mnou?"
"Myslím, že pro dnešek jsme toho už viděli dost, slečno Grangerová," oznámil jí profesor Brumbál a vzápětí se znovu ocitli v jeho pracovně v Bradavicích.

Prolog

6. května 2007 v 10:17 | Grencle |  Bílá Bohyně
Hnědovlasá dívka stála na zlatém stupínku do paláce Nejvyššího z Bohů.
"Bílá Bohyně!" oslovil ji Nejvyšší. "Vstup." Dívka se bez otálení pohnula kupředu. Kráčela s hlavou skloněnou až do zlaté síně. Tam se veprostřed zarazila a vyčkávala. Z druhého konce síně k ní kráčel skoro neslyšným krokem Vládce, Nejvyšší z Bohů. ^
"Je čas," ozval se Nejvyšší. Bohyně vzhlédla.
"Čas na co?" zeptala se Nejvyššího.
"Poznat, jestli jsi hodna titulu, který nosíš," odpověděl jí klidně Nejvyšší. Chtěla něco dodat, ale přerušil ji. "Půjdeš na zem mezi smrtelníky. Půjdeš tam ve věku jedenácti let."
"Co tam budu dělat?" ptala se mladá Bohyně vyděšeně, ale Nejvyšší to ignoroval.
"Musíš řídit svůj osud a pomocí svých sil pomáhat lidem." Duněl hlas Nejvyššího v paláci.
"Ale, Nejvyšší, jak mohu řídit svůj osud, když osud každého z nás je už určen?" ptala se ho zmateně.
"Poneseš jméno Hermiona Grangerová," odvětil Nejvyšší z Bohů a pokračoval. "Ničí osud není určen předem. Musíš dělat, co uznáš za vhodné a vytvořit svůj osud." Nejvyšší louskl prsty a Bílá Bohyně zmizela z jeho dohledu.
"Ještě mi budeš děkovat, Bílá Bohyně," usmál se na prázdné místo, kde stála dívka. "Měla jsi pravdu, osud každého je už určen, tak jdi a vyplň ten svůj."


Anketka - Co říkáš na nový design

4. května 2007 v 19:38 | Grencle
Hlasujte jak se vám líbí nový design....budu moc ráda...vaše Grencle, Grenclinka, Grenís...:-)
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone