Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

Píseň Moudrého klobouku

23. května 2007 v 19:43 | Grencle |  Bílá Bohyně
"Jsem potěšen vám představit novou studentku. Jasmínu Jennysonovou," oznámil profesor Brumbál Velké Síni.
Tak to je ona? Vypadá mile, no, uvidíme, co bude zač.
Dívka kráčela uličkou mezi nebelvírským a zmijozelským stolem a na všechny strany rozdávala úsměvy. Konečně svůj velký kufr dotáhla až k profesoru Brumbálovi.
"Kruci, to je ale tíha," povzdechla si udýchaně na celou Síň Jasmína, když svůj těžký kufr vytáhla na stupínek k ředitelovi.
"Auuuu." Slyšela Hermiona hlasité zaúpění profesora Brumbála, když mu Jasmína pustila na nohu své zavazadlo.
"Sakra, Ježíši... tedy, promiňte, pane profesore," koktala Jasmína omluvně. Profesor Brumbál se nuceně usmál a prsty si mnul poraněnou nohu.
"Já se vám moc omlouvám, nestalo se vám nic?" starala se Jasmína a zkroušeně se dívala na profesora.
"V pořádku," odbyl svou palčivou bolest palce Brumbál a s kulháním se dostavil na své místo ve středu profesorského stolu.
Hermiona si dívku se zájmem prohlížela a nebyla jediná. Když se rozhlédla po Velké Síni spatřila mnoho chlapeckých pohledů směřujících právě na Jasmínu. Mimo jiné i Ron fascinovaně zíral na tuto dívku. Hermiona se ušklíbla a zamávala mu rukou před očima:
"Haló!!! Země volá Mars!!! Haló!!" zavolala na něj Hermiona. "Rone!!" Pokračovala, když neodpovídal.
Mezitím, co se Ron probouzel z transu, byla přinesena stolička s Moudrým kloboukem. Profesorka kráčela k Jasmíně s kloboukem v ruce a přívětivě se usmívala. Ano, ona se usmívala a Velká Síň se znovu rozšuměla tlumenými hlasy.
"Ehm, ehm," zjednal si ticho Moudrý klobouk a začal zpívat:
"Pod rouškou hlupáka se síla skrývá,
pod róbou chytráka hlupák přebývá.
Nic není takové jaké býti zdá se,
proto nebraňme se lásce."
Hermiona znejistěla. Měla pocit, že ví jakým směrem bude píseň směřovat. Ale klobouk už pokračoval:
"Ať už jede na bílém oři
nebo mezi vlnami pluje na moři.
Z prastarých rodů vyjde nová síla,
bude čistá, snová a bílá.
Nesmím však mluvit a ani v hádankách,
láska se však houpá v červánkách.
Teď už bylo věštění dost,
mnohým možná přinese zlost.
Tuto dívku nyní zařadím,
nebojte, hravě si s ní poradím.
Větami pěknými formuji báseň
a srdce dívenky svírá tíseň.
Možná půjdeš do Zmijozelu, dívko rozmilá.
Tam ctižádost a úlisnost nejvíc se cenívá.
Nebo Nebelvír zaplesá nad tebou
se statečností, hrdostí a ochotou.
Možná však do Havraspáru patříš,
kde moudrosti a chytrosti má každý za tři.
Mrzimor je také jedna volba známá,
tam vládne přátelství, dívenko krásná.
Nyní přistup, dcero květin, bez bázně
a pozor abys nelitovala nakrásně.
Já Moudrý klobouk zařadím tě než bys řekla švec
teď si sedni a neboj se, že spadla klec."
Moudrý klobouk dozpíval a uklonil se. Studenti následování profesory párkrát tleskli, ale nikdo nevěděl, co si o písni klobouku má myslet. Hermiona se rozhlížela po Velké Síni a opravdu to nevypadalo, že by někdo jiný chápal o čem klobouk mluví.
Vrhla pohled na Brumbála, ale ten se jen usmíval svým tajemným způsobem a jako jeden z mála stále tleskal. Ale to už Jasmína došla ke stoličce a narazila si klobouk na hlavu. Hermiona tedy odvrátila pohled od Brumbála a zahleděla se jí do tváře.
Hledala tam nějakou podobnost s Harrym, ale zatím bez výsledku. Všimla si, jak se Jasmína nepatrně zamračila a v tom jí to došlo. Tak jako měl Harry podobu po otci, pouze oči měl po matce, tak měla i Jasmína vzhled své matky, ale oči zdědila po otci. Bylo to zvláštní, ačkoli měli být Harry s Jasmínou dvojčata, nebyli si ani trochu podobní.
Z úvah o sourozencích ji vytrhl výkřik Moudrého klobouku:
"...je to jasný, jako facka!!! Nebelvír!!" A tak spolu s ostatními Nebelvírskými vstala a pogratulovala nové spolužačce.
Celá Síň jásala a tleskala a profesor Brumbál asi nejvíce ze všech. Asi má radost, že mu všechno vychází. blesklo Hermioně hlavou.
"Nazdar, lidi," ozvalo se Hermioně za zády. Otočila se a za ní stála Jasmína.
"Chceš si sednout?" nabídla jí, protože ani jeden z kluků se k tomu neměl. Harry nad něčím hluboce přemýšlel a Ron na ní jenom tupě zíral.
"No jasně," usmála se Jasmína a usadila se na místo, které jí Hermiona uvolnila.
Za další půlhodinu už byla večeře v plném proudu a rozhovor mezi oběma dívkami také. A Hermiona si ani nevšimla, že už se večeře blíží ke konci. Velká Síň se pomalu vyprazdňovala, a tak se i Hermiona s Jasmínou zvedly od stolu.
"My už jdeme," oznámila Hermiona klukům. Harry nepřítomně přikývl a Ron jen okouzleně čučel na Jasmínu. "Rone!!" Upozornila ho nahlas.
"Co? Cože? Co se děje?" vypravil ze sebe Ron a začal se zmateně rozhlížet.
"Říkala jsem, že už jdeme," ušklíbla se na něj Hermiona a věnovala výmluvný pohled Jasmíně.
"Aha," pokrčil rameny Ron.
"Nechceš jít s námi?" zeptala se ho Jasmína, protože tomu ťulpasovi pořád nedošlo, co se po něm chce.
"Jo, jasně." Byl samá ochota Ron a už je obě tlačil ven z Velké Síně. Hermiona ještě věnovala pohled Harrymu, který stále seděl nad rozrytou bramborovou kaší. Měl by se sebou něco dělat. Nemůže se přece pořád trápit myšlenkami na Horcruxy! blesklo Hermioně hlavou, ale to už vyšli z Velké Síně.
Před portrétem Buclaté Dámy se od nich oddělila a zamířila chodbou dál směrem k Severní věži. V místě, kde se chodba křížila s jinou, zahnula doleva až se zastavila u zlateného brnění, které mělo na prsou vyraženo velké H. Zaklepala na něj a v hledí se ozvalo:
"Heslo!"
Hermiona se usmála, přes prázdniny se jí stýskalo po tom kovovém hlasu, který nepatřil nikomu jinému než Vildovi (tak si ho pojmenovala).
"Smrt Zmijozelákům!" prohlásila s úsměvem. Brnění kdysi patřilo Nebelvírskému rytíři a bylo Nebelvír tělem i duší.
"Chachá," zachechtal se Vilda a kopl do stěny, ve které se rázem objevily dveře. Hermiona vstoupila a přejela pohledem po místnosti. Ano, tady byla doma! Tady jí to patřilo.
S pohodovým výrazem se hodila na gauč a z hromady knih na konferenčním stolku vytáhla jednu s názvem :Byliny Tichomoří a dala se do čtení. Večeře i celý den ji zmohly, a tak po desetiminutovém zírání na jednu stránku usnula s knihou na nose.
Běžela zasněženou plání. Byla šťastná. Držela v ruce kopretiny a měla na sobě svatební šaty. Běžela vstříc člověku, který utíkal směrem k ní.
"Lásko!" zvolala a odhodila květiny v dál, aby se mohla neznámému vrhnout kolem krku. A on láskyplně zašeptal:
"Sakra! Pusť mě, ty omezený brnění!!!"
Hermiona s sebou trhla. Z říše snů ji vytrhly rozzlobené hlasy.
"Ani mě nenapadne! Ty špinavý zmijozelský pse!" říkal právě Vilda.
"Sakra, kolikrát ti mám vysvětlovat, že jsem primus!!!!" vztekal se druhý člověk.
"No a proč tedy neznáš heslo?!" vytáhl Vilda svůj trumf. "Ha!"
No to je teda gól! vyprskla smíchy Hermiona a zvedla si z obličeje těžkou knihu.
"Ale já jsem primus, do prdele!!! Copak nevidíš odznak?!" řval na Vildu Draco zatímco Hermiona kráčela směrem ke dveřím.
"Odznak, ne odznak, dovnitř tě pustit nemůžu," tvrdil posměšně Vilda.
"Nějaký problém, pánové?" otevřela dveře Hermiona.
"Tenhle prašivej Zmijozelák se chce dostat do primuských ložnic," oznámil jí Vilda.
"Jo, protože jsem primus, ty hlavo skopová," zavrčel na něj Draco v obličeji měl narůžovělý nádech po předchozím vzteku.
Vilda chtěl něco říct, ale Hermiona ho přerušila.
"Opravdu je primus, Vildo," oznámila brnění, které vydalo nesouhlasné zavrčení. "Pojď." Kývla na Draca a přidržela mu dveře.
Malfoy si urovnal hábit a sebevědomě vešel za Hermionou do místnosti. Zastavil se uprostřed a rozhlédl se kolem sebe.
Hermiona nejistě postávala u gauče. Necítila se dobře. Tohle bylo její království a teď ho někdo narušil. Situace byla o to horší, že ten někdo byl její úhlavní nepřítel Draco Malfoy.
"Na co čekáš, Grangerová?" utrhl se na ni posměšně Draco.
Tak tohle tedy ne, hošánku!! Hermiona zaujala útočné postavení s rukama v bok.
"Tak hele, Malfoyi!" nadechla se Hermiona. "Tohle je můj domov a jestli si myslíš, že jenom proto, že tě Brumbál jmenoval primusem budu měnit svoje zvyky, tak se teda šeredně pleteš! Víš, hošánku, budeš si muset zvyknout., že tě všude nevítaj s klaněním a fanfárama! A možná jsem očekávala, alespoň jedno kouzelný slůvko!! To, ty ale ve svým nemáš." Ječela na něj a za jekotu dupala po schodech ke své ložnici. Rozrazila dveře a ještě jednou se v nich otočila, aby na Malfoye pohlédla. "Je to DĚKUJU!!" A zabouchla za sebou dveře.
Draco tam stál jako opařený. Takhle ho ještě nikdo nikdy nesjel.
"Děkuju," zašeptal do ztemnělého pokoje. Dveře Hermioniny ložnice se pootevřely.
"Cos to říkal?" ozvalo se z nich nevěřícně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lorean lorean | Web | 23. května 2007 v 20:08 | Reagovat

super!

2 tota tota | 24. května 2007 v 16:55 | Reagovat

Moooc pěkný... Hlavně ten konec je super:-)

3 Grencle Grencle | Web | 2. června 2007 v 11:50 | Reagovat

lorean: moc děkuju za komentář (každej se hodí i ten nejkratší a nikoho jedno slovo nezabije)

tota: moc se mi líbí, že se ti to líbí, tak jen ať se ti to líbí dál...:-)

4 Terík Terík | 15. června 2007 v 19:43 | Reagovat

Je to moc, moc, moc, moc hezkýýý!!!!!!!!!!!!!!

5 Grencle Grencle | Web | 15. června 2007 v 20:42 | Reagovat

Terík: děkuju, děkuju, děkuju, děkuju

6 Oli Oli | 30. října 2008 v 21:05 | Reagovat

týjo !!! a ted se na sebe vrhnou, jak to bývá ve všech povídkách :D nebo taky ne ... :D  suprofajn příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone