Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

Štěstí

17. května 2007 v 15:18 | Grencle |  Jednorázovky od Grencle
"To snad není pravda!" Utíkám po chodbě a stále opakuji tuto větu. Jako kdyby to měla být mantra, která mě spasí. Jako kdybych si myslela, že čím více to budu opakovat, tím snáze se to stane pravdou.
"Jak si mohl James něco začít se Cindy?" šeptám Anně, prořítila jsem se kolem ní a odtáhla ji do pokoje.
"James?" ptá se mě Anna posměšně.
"Jak mohl?" opakuji jako v horečce.
"Proč by nemohl?" ptá se znovu Anna. Ví jak mě dokopat, abych se jí svěřila.
"Protože...protože..."Mozek se mi vaří, jak se snažím vymyslet nějakou přijatelnou lež, které bych uvěřila i já. "Protože Cindy je šlapka! Jenom ho sbalí a potom zraní."
Anna se na mě zpytavě dívá. Před tím pohledem se neskryju pravdu, to vím.
"To není ten důvod, Lily," oznamuje mi vítězně.
"Ale ano, je!" křičím na ní. Proč mě trápí?
"Ne, není a ty to víš." Obviňujícně na mě ukáže prstem. Schovám hlavu do dlaní a špitnu:
"Není."
Laskavě se na mě podívá. Pohladí mě po vlasech.
"Ty ho máš ráda, viď?"
Zakňourám jako malé štěně, ale zároveň vzdorně zvednu hlavu.
"Ne, nemám. Je to přece Potter!"
"Lily!" napomene mě přísně Anna, vždycky pozná, když lžu.
"Miluju ho," špitnu. Mě samotnou překvapí, že je to pravda.
Anna se spokojeně usměje. Získala, co chtěla, ale já se cítím ještě mizerněji.
"Proč to udělal, Aničko?" ptám se. Sama slyším, jak to zní žalostně. I kámen by se ustrnul, ale Anna ne.
"Nechtělas ho." Pokrčí lhostejně rameny. "Ty se divíš?"
Smutně zavrtím hlavou.
"Ne," kníknu a ptám se zoufale:
"Co mám dělat?"
"Jdi za ním," říká Anna lhostejně a bere do rukou knihu. Vím, že jí to není lhostejné a taky vím, že se mě snaží jen vyprovokovat. Daří se jí to.
"Nemůžu!" zařvu zoufale a vytrhnu jí knihu z ruky a mrsknu jí někam do kouta. Nevzrušeně se zvedne a pro knihu si dojde.
"Musíš."
Šílím. Copak mě nikdo nechápe?!
"Anni! Já nemůžu! On už mě nemiluje! Nevidělas, jak se tiskne k Cindy?" Řvu. Ještě že je pokoj odzvučněný. Jinak by u dveří stála půlka školy.
"Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá," říká Anna poprvé za tuto dobu soucitně. "Jdi za ním!"
To byl příkaz! Anna mi něco přikazuje?! Málem se na ni utrhnu:
"Co mi máš co přikazovat?"
Ale vím, že má pravdu.
Nádech, výdech. Fajn, jsem klidná. Pomalu se zvedám z postele a mezi dveřmi říkám:
"Na tvoji zodpovědnost."
"Remusi, neviděl jsi Jamese?" ptám se poněkud ošuntěle vypadajícího nebelvírského primuse.
Zamyšleně se na mě podívá a prstem ukáže směrem k Velké Síni.
Utíkám, letím, pádím...Na konci nebelvírského stolu spatřím uhlově černě vlasy. Srdce se mi rozechvěje. Jak jsem mohla být tak dlouhou dobu slepá?
Klid, hlavně klid, Lily...Cítím, že každým krokem, kterým se blížím k onomu mladíkovi se podepisuju pod svou závěť.
"Jamesi, můžu s tebou mluvit?" ptám se. Nehýbe se. Panikařím. Možná to neslyšel, napadne mně spásná myšlenka.
Zvýším hlas.
"Jamesi, můžu s tebou mluvit?" ptám se znovu a snažím se, aby to znělo vyrovnaně. Překvapeně se otočí, když slyší můj hlas.
"Co se stalo?" ptá se. Ale to už vidí, jak mířím ven z Velké Síně.
Vyvádím ho z Velké Síně do chodby, kde se nachází cesta ke sklepení. Srdce mi bije jako splašené.
"Jamesi, já.." začínám a cítím, jak mi vyschlo v puse. Tázavě se na mě dívá a já vím, že nepromluví, dokud něco neřeknu. Nechá mě v tom. Sakra!
"...já jenom, víš...ty máš Cindy rád?" ptám se zároveň rudnu. Uličnicky se usmívá.
"Proč se ptáš?"
"...já jen, že....nechci, aby tě ranila jako ten zástup před tebou..."říkám rozpačitě a nesměle se mu dívám do oříškově hnědých očí. Planou v nich zvláštní veselé plamínky. "Záleží mi na tobě." zašeptám a doufám, že to neslyšel.
"Proč ti na mně záleží?" Slyšel to. Ale sakra, jak se může tak blbě ptát? Vytáčí mě!
"Protože tě miluju, ty pitomče!" zařvu. A potom se leknu. No to jsi udělala moc dobře, Lily. Možná tak 100 kilometrů odtud tě neslyšeli!
Zrudnu ještě víc. Bojácně se mu podívám do tváře. Plamínky mu v očích už neplanou. Do očí mi vhrknou slzy.
"Promiň, Jamesi," zašeptám tak tiše, jak jen mohu. Sklopím hlavu, nechci aby viděl, že pláču. Otočím se k odchodu. Udělám krok. Nejde to. Drží mě.
"Pusť," špitnu a upřu na něj svoje uslzené oči. Z tváří mi jemně setře slzy. Taju.
"Nepustím. Už tě nikdy nepustím," řekne a já natáhnu krk. Chci ho políbit. Cítím jeho horké, sametové rty na svých, v břiše mi poletují hejna motýlů a hlavou mi běží myšlenka:
"A o tohle jsem celou tu dobu přicházela?"
Ruku v ruce jdeme do společenské místnosti. Jsem šťastná. Dá mi lehký polibek do vlasů. Nevidím, že jedním okem mrká na Annu a ona odezírá z jeho rtů:
"Děkuji."
Nevím, že za tohle štěstí vděčím Anně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tota tota | 18. května 2007 v 20:32 | Reagovat

Jak už jsem řekla, tahle povídka je super. Dokonce ze mě udělala tvého fanouška:-). Nápad sice není nijak ojedinělý, ale tvé zpracování je zatím nejlepší, co jsem četla. Opravdu velmi podařená povídka.

2 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 3. června 2007 v 16:08 | Reagovat

Páni, to je skvělé! Moc se mi to líbí, je to fantastické! Naprosto úžasná jednorázovka!!! Skvělé ! :D

3 Daze Daze | E-mail | Web | 4. června 2007 v 0:11 | Reagovat

Tahle povídka je skvělá. Moc se ti povedla. Hezky se čte a zvedla mi náladu. Děkuju:-)

4 Grencle Grencle | Web | 4. června 2007 v 17:21 | Reagovat

děkuju moc děkuju za komentáře...ani nevíte jak to potěší...

5 Terík Terík | 5. září 2007 v 19:22 | Reagovat

Už sem podobnou četla, ale tahle jí překonala! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone