Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

2. kapitola

2. listopadu 2008 v 12:00 | Terík |  Božský Leo - povídka od Terík
Tak jsem se rozhodla, že i když mi minulou kapitolu moc lidí neokomentovalo (takže zákonitě nevím, jestli se líbí bo ne) , tak sem přidám další část příběhu. Snad jen přeji hezké počtení a neodsuzujte tuhle povídku hned, protože se teprve rozjede! :)

....to-snad-není-možný! Ještě třikrát si zprávu přečtu, abych se ujistila, že nemám halucinace. Bohužel.... Takže Adam je Leo...určitě. Musím to ale nějak prověřit. ,,Ani jsem se tě nezeptala, jestli máš nějaký sourozence nebo ne. Jo a na ten koncert klidně pudu." ,,Vážně? Skvělý! Mám jednu nevlastní sestru, ale tu moc do rodiny nepočítám. A ty? Máš bráchu nebo ségru?" Tak teď je to naprosto jasný. Je to Adam. Musím si na něj něco vymyslet. ,,Já? Kdepak! Já jsem poctivej jedináček..." Pak sem se odhlásila s tím, že mě volá máma.
Hned druhý den jsem se sešla s Helen. Všechno jsem jí řekla a poprosila jsem jí o radu.,,Mám nápad, ale" odmlčela se a pak pokračovala, ,,ale musela bys přistoupit na některé podmínky." ,,Podle toho na jaký " rozhodně se nedám vyvést z míry. Helen mi pak líčí, co a jak a já nakonec na její nápad neochotně přikývnu.
Už v 7 hodin ráno ( v den D - tedy den koncertu ) stepuju před oční optikou. Při čekání na Helen si ještě všechno v klidu promýšlím.
Nosím brýle. A abych pravdu řekla, nejsou zrovna podle nejnovějších trendů. Nehty si stříhám, ale chci si je nechat narůst dlouhý. K mé velké smůle se mi stále třepí a zatrhávají. A na manikúru jsem nikdy nechodila. Vlasy mám přibližně do půlky zad, ale nemám čas ani náladu se o ně nijak zvlášť starat. Normálka učesat a umejt a nic víc. S beďákama problém nemam, ale občas nějakej taky vyraší no... A oblíkam se pohodlně. Žádný sexy a cool modely. S klukama se normálně bavim, ale zájem o mě má bohužel jen tlustej Kevin. Asi se ptáte, proč tohle všechno popisuju, ale musíte se se mnou trochu seznámit, aby pokračování bylo smysluplnější. A teď...proč přešlapuju v 7 ráno před optikou? Za prvé: protože toho dnes musíme hodně stihnout. Za druhé: protože diktátorka Helen to poručila.
,, No konečně!" prohlásím, když se Helen uráčí dorazit. ,, To ti to trvalo." ,, Dřív sem to prostě nestihla no...Ale neboj. Všechno to stihnem. Když ti na tom tak záleží " dodává s až moc potutelným úsměvem. Chci ještě něco nabroušeně dodat, ale nakonec si to rozmyslím, protože se s ní nechci pohádat. Vpochodujeme do optiky a tam se nás ujme nějaká starší paní. ,,Máte nějaké přání? " zašveholí. Než stačím něco říct, ujme se slova Helen: ,,Přáli bychom si vyměnit brýle za kontaktní čočky." ,,Ale milánkové. To bude taky něco stát a navíc budete potřebovat...," nasadí ještě sladčí a vlezlejší tón než předtím a začne recitovat předem připravený monolog jako básničku. Ale Helen ji přeruší: ,,Vše potřebné máme. Mohla byste nám je prosím dát? Jsme domluvení s panem Slavíčkem." "Aha to jste vy " odtuší a zatváří se pohoršeně. Pojďte za mnou. Za půl hodiny už vycházíme z tý optiky ven. ,,Teda řeknu ti, ta baba byla ale otravná" nadhodím a Helen souhlasně přitakává. Moje brýle už jsou v pouzdře v tašce a já testuju ty kontaktní čočky. "Fakt ti to sekne" rýpne si ještě Helen, ale když vidí můj pohled, radši už nic neříká. Vždyť to přece já sem tady ta oběť jejích ztřeštěných nápadů!
Hned zabrousíme do obchodu za rohem, kde sídlí salon krásy ,,U Dvou umělých řas". Tam si mě vezme do parády Zuzka. Zuzka je holka, která dřív chodila k nám na školu, ale teď už pracuje tady a je moc šikovná. Nejdřív mi udělá manikúru (pravda je, že tahle část se mi zamlouvala ze všeho nejmíň) a pak se jde na vlasy. Většinou nosím culíky. Proto mi nechá Zuzka rozpuštěný vlasy, umyje mi je, něčím natře, aby měli objem a pak
nakulmuje. S výsledkem jsem moc spokojená. Zaplatíme a jedeme domů.
Helen mě fakt úžasně nalíčí. Nyní začíná nudná hodina přehrabování v mém šatníku. Nakonec jsme vyházely půlku mých věcí a našly pár pěkných kousků. Helen mi přinesla ještě nějaké svoje věci a po všech těch proměnách jsem si připadala jak nějaká topmodelka. A taky jsem tak vypadala. Vše bylo připraveno na večer.
Ve 4 hodiny jsem vykoukla z okna. Ale ne!!!! Zina s Adamem! No tohle….nesmí mě vidět. Rychle jsem zalezla do koupelny a pustila vodu. Vlastně jsem se potřebovala ještě vykoupat. Tak jsem se teda vykoupala a slyším nedočkavé kroky před koupelnou. To je máma. " Adélko! Pojď se podívat. Přijela Zina s Adamem." Co teď? Mysli Adélo, mysli. "Mami? Promiň, ale mám velkou potřebu a budu tu asi hodně dlouho. Ale vyřiď, že je pozdravuju." Uf! Máma se zřejmě spokojila a odešla. Vykouknu z okna a vidím, jak Zina s Adamem stojí venku a Adam Zině něco říká. Pak se otočí a jde někam pěšky. Co jde teď asi dělat? Když konečně odjede i Zina, seběhnu dolů na večeři. Máma mě ještě neviděla novou. Nemohla mě vůbec poznat, ale byla ráda, že jsem se sebou konečně něco začala dělat.
Konečně! Helen je tady a my se vydáváme naproti Adamovi. Před místem srazu mě Helen opouští, ale já se jí ještě nervózně zeptám: "Co když mě pozná?" "Buď v klidu", Helen se napřímí a pokračuje, "on je úplně tupej a nikdy si pořádně nevšiml, jak doopravdy vypadáš." S těmito slovy se spokojím, rozloučím se s Helen, upravím si vlasy a make-up a přetřu si pusu. Jsem pěkně nervózní.
Za pět minut už se za rohem objevuje dobře známá postava. Adam se zvlášt snažil upravit. Oproti normálnímu vzhledu měl víc upravené vlasy a řádně nagelované. Vzal si na sebe nějakou košili a džíny (dokonce bez záplat!) a štrádoval si to ke mně. Jak se přibližoval, byla jsem čím dál tím víc nervózní a dostala jsem strach. On na tom ale zřejmě nebyl o moc líp. Neklidně kroutil hlavou a vůbec se celý třásl. Šel nejistým krokem. "Laura?,"zeptal se mně a působil čím dál tím víc nervózněji. "Jo,"odpověděla jsem stroze. "Ahoj! Já jsem Adam. Moc ti to sluší,"snažil se mi zalichotit. "Díky." Už ze mě spadla nervozita.
Odešli jsme na ten koncert. Atmosféra byla úplně suprová! Všichni kolem mě jásali a výskali a já nemohla pochopit, jak se Adamovi povedlo dostat nás tak blízko pódia. Najednou všude začaly sršet jiskry a Redhoti vyběhli na pódium. Bylo to úplně senzační! Ani ve snu mě nenapadlo, že je někdy v životě uvidím naživo. Začali s "Purple stain" a hned pak následovali hity jako "Dani California" nebo "Hump the bump". Celý večer byl tak úžasný. A musím uznat, že se Adam dost snažil. Jen se mi ulevilo, že mě nepoznal. Ohlašovali poslední písničku a já věděla, že se musím dostat co nejblíž pódiu. Popadla jsem Adama za ruku a táhla ho dopředu. "Co to děláš?," zeptal se Adam šokovaně, ale na víc se nezmohl, protože jsem už letěla dál a dál a Adam za mnou jen vlál. Prorvali jsme se až úplně k pódiu, když vyšli Redhoti naposled. Samozřejmě. Naposled si nechali mou nejoblíbenější "Californication". Začali a já výskala a skákala a zřejmě i Adamovi se můj náhle zrozený plán zalíbil. Odhodil všechnu nervozitu, kterou po celý večer měj a začal skákat jak zjančenej. Docela mu to sekne, když tahle vyvádí. A ta košile mu odhaluje vymakanou hruď. Co že sem se toho nikdy nevšimla? Ale co to plácám? Vždyť je to absolutní idiot. Ten se mi přece nemůže líbit. Ne. To bych už musela bejt padlá na hlavu.

A najednou jsem to uviděla. Teda spíš ho. Byl to nějakej kluk. Mohlo mu být tak patnáct. Byl strašně krásnej. Zatajila jsem dech a pak se naše pohledy střetly. A to byl konec. Otočil hlavu a začal se něčemu smát. Jsem mu snad k smíchu? No počkej. Mě se nikdo smát nebude!
Došla jsem až k němu a hned mi došlo, že to nebyl dobrej nápad. "Co tu chceš holčičko?," zeptal se mě jeden z jeho kamarádů. " No za tebou sem rozhodně nepřišla a neřikej mi holčičko." Podívala jsem se na toho krásnýho kluka. To přece není možný! Já asi špatně vidím nebo co. Ten kluk nebyl vůbec tak hezký, jak vypadal předtím. Nejsem si jistá, že mám správné čočky. Ten rádoby princ "Krasoň" byl nazrzlý, obličej měl plný pih a beďarů a byl z něj cítit silný alkohol, který se mísil se zápachem, který mi spíš přišel jako tráva. "Hele vodprejskni nebo ti ten tvůj ksichtík pěkně zmalujem," promluvil ten zrzoun hlubokým a drsným hlasem. Tak tomu určitě není patnáct. A jak to se mnou mluví? Hulvát jeden.
"Ale možná by ses nám mohla hodit. Co říkáte hoši? Trochu se pobavíme." "Nechte mě být," zakňučela jsem, ale bylo pozdě. Nějaký tlusťoch se začal nebezpečně přibližovat a já jsem byla nucena couvat, až mě zatlačil ke zdi nějakého stánku. Dál už jsem nemohla couvat.


Co budu dělat? Mysli Áďo no tak! Dál už jsem vnímala jen to, že se ke mně vrhnul nějaký člověk a začal se prát hlava nehlava. Ale pak jsem dostala v té vřavě ránu do hlavy. Nepamatovala už sem si nic, jen hřejivý dotek a teplý dech. Někdo mě nesl v náručí.
Cítila jsem pocit bezpečí, ale zároveň nejistoty. Pak jsem se propadla do neprostupné temnoty….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Grencle Grencle | Web | 3. listopadu 2008 v 19:11 | Reagovat

tak musím vám všem co toto čete sdělit, že děláte moc velkou chybu, když nekomentujete!!! co když se nám Terik rozesmutní a už sem žádnou další kapitolu nepřidá?!!!

Mimochodem, Teri, tahle se mi moc líbil..:-))

2 Oli Oli | 4. listopadu 2008 v 18:55 | Reagovat

Takhle kapitola je táááááákk romantická :D Až mně to rozbrečeloo :D :D :D  

... Ale nedoufejte, že se Adéla vzbudí a pak se vášnivě políběj...to ne ....

Terko ale hoonem už napiš další kapitolu !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone