Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

6. Ještěrka jedna xD

14. února 2009 v 11:33 | Terík |  Božský Leo - povídka od Terík
BL opět zde. Dnes je svátek všech zamilovaných. I když tento svátek moc neuznávám (je to spíš americký, ne?), tak jsem si řekla, že sem dám valentýnské překvapení a to novou kapitolu BL. Předem se chci omluvit za čas ve kterém je zatím tato povídka psaná(budoucí) a také za to, že pak plynule přejdu do minulého. Snad mi to odpustíte. xD




"Je čas jít spát," pronáší Adam a začíná si sundavat tričko. Bože ne. Co to zkouší? Před ním se teda rozhodně svlíkat nebudu. Na to ať radši zapomene. "Já si zabírám koupelnu," slyším se vyštěknout, popadnu nějakou noční košili, co mi tam nechali Harry, Ron a Hermiona a zaplouvám do koupelny. Je docela pěkná. Celá obložená modrými kachličkami, sprchový kout, vana a umyvadlo s kohoutky ze zlata. Hmmmm…tak to si nechám líbit. Místnosti dominují čtyři velká zrcadla, která jsou umístěna tak, že se můžete celí vidět. Do nosu mě praštila výrazná vůně nějakých neznámých květin, které byly systematicky rozmístěny po celé koupelně. Zkrátka pravý ráj pro toho, kdo si tu chce odpočinout po náročném dni.


Vybrala jsem si nějaký olejíček a napustila vanu. Ponořila jsem se do skvělé koupele a přemýšlela o tom, co se mi stalo. Bylo to divné. Paradoxně, když jsem ještě donedávna nemohla Adama vystát, teď mi přijde, že jsme nejlepšími přáteli odjakživa. Jen mi je divné, že mě ještě nepoznal. No každopádně mě ani poznat nesmí, protože to by byla naprostá katastrofa. Vylézám z vany a sahám pro tu noční košili. No tak tohle snad nemyslej vážně.


Tahle noční košilka je pěkně kraťoučká a je jen na špagátová ramínka. To si na sebe před Adamem přece nemůžu vzít!


Tak jsem si chtěla tu košilku trošku upravit, ale pak jsem se usmála pod vousy, a oblékla jsem si to, co mi připravili moji "přátelé". Vyšla jsem z koupelny a Adam už tam nedočkavě přešlapoval a hned na mě spustil: "No to je dost, už se….," najednou se zarazil a zíral na mě jako na zjevení. Na tváři jsem vykouzlila ten nejandělštější úsměv, jaký jsem mohla. "Ty…já…no…musím se jít umýt," vykoktal ze sebe a zaběhl do koupelny. No Adélo, tohle se ti povedlo. Tak, a co teď? Musím něco rychle vymyslet. Přece nemůžeme spát takhle blízko sebe.


Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Začala mi ale být zima a taky jsem byla dost unavená. Tak jsem si zalezla pod peřinu. Je tu tak teploučko a ta peřinka je tak měkoučká a voňavoučká…


Z vedlejší místnosti dorazí mladík jen v pyžamových kalhotách na spaní. Holou hruď a hlavně břicho mu krášlí malé "buchtičky". Idol každé ženy. A tenhle mladík s kaštanovými vlasy se usmívá. Dojde až k posteli, kde spí dívka. Lehounce jí líbne do krásně voňavých hnědých vlasů a přitáhne jí pokrývku víc na tělo. Ještě než se sám uloží ke spánku, naposledy se podívá na tu klidně oddechující krásku a ledabylým mávnutím ruky zhasne.











oOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo





Temným městem se plíží čísi stín. Postupuje obezřetně, s ladností, ale přesto poměrně rychle. Už téměř dosáhl cíle. Už jen kousíček ho dělí od osamělé hospůdky. Ano. Temný Pán si vyrazil na menší rekreační výlet do Prasinek. Rekreační? Kdeže! Tohle je čistě pracovní a velice důležitá schůzka. Lehounce poklepe na dveře. Chvíli se zdá, jako by budovu nikdo neobýval, ale za okamžik se dveře pomalounku otevřou a v nich stojí žena v růžovém flanelovém župánku se svící v ruce. "To je dost, že jdete," přivítá ho poněkud podrážděně a pustí ho dovnitř. "Honem. Nesmí nás nikdo vidět," naléhá žena.


Vyzve Temného Pána, aby se posadil, sama si sedne naproti němu. Světlo svíce ozáří její tvář. Je to madame Rosmerta. Pohledná mladá boubelatá čarodějka, která vlastní hostinec "U tří košťat". "Dáte si máslový ležák? Či ohnivou whisky?," ptá se zdvořile svého návštěvníka. Ale Temný Pán nevypadá, že přišel na nějaký dýchánek či pyžama párty a ostře praví: "Nechci! Tyhle nápoje nejsou pro nejmocnějšího černokněžníka všech dob vhodné!" "Dobrá, dobrá, jen jsem se zeptala," poněkud rozpačitě zakoktá Rosmerta.


"Musíme přejít k věci," zasyčí lord Voldemort a shodí si kápi. Rosmertě to poskytne pohled na holou lebku s červeně zářícími štěrbinami místo očí. "Už brzy…ó ano, už brzy,"mumlá ten, co si říká nejmocnější černokněžník všech dob. "Jistě Pane. Váš triumf bude velkolepý!!!!!"











oOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo





Ráno je jako malované. Ptáčci vesele cvrlikají, slunce svítí. "Ach ne! Já nechci do školy! Mami, nech mě ještě spát!" Zamrkám do světla a hned zase oči zavřu. Dvě vteřinky tak ležím a pak rychle vyskočím a trhavě se rozhlížím po místnosti.


Jo jasně…Už si vzpomínám. Jiný svět, kouzla, neporazitelnej odpornej senilní děda, co si říká Temný Pán a…Adam? Co to má na sobě? No…zřejmě to včera pochopil jako provokaci. Zdejší svět mu asi svědčí, protože má nádherně vypracované tělo. Ách! Počkat! To ne! Nejsem přece žádná pitomá husička, co ho slepě obdivuje. A navíc je to můj bratr!!! Tohle ne! A je hnusnej! No tak dobře…v tomhle si lhát nemůžu. Je pěknej, ale líbit se mi prostě nesmí a ani nemůže.


Najednou mě napadne hodně bláznivý nápad. Měla bych mu to říct. Všechno o své identitě vyklopit a to co nejdřív. Ale co když nám to překazí plány? Ale zas na druhou stranu…


Z myšlenek mě vytrhne zívnutí. Ten nádhernej kluk s kaštanově hnědými vlasy a úžasně vypracovanou postavou se probouzí. Tak dělej něco, hrkne ve mně. Když tu jen tak budeš stát, tak si bude myslet, že ho tu okukuješ. No a co jsem asi jinýho dělala? Co? No? Hmmm? To jo no, ale nemusí to přeci vědět.


Ve slepé panice se skloním ke svému kufru a nasadím Hermioninu taktiku. Musím dělat, jako že v něm něco hledám. "Dobré ráno," pozdraví mě Adam. "Ahojky! Jakpak ses vyspal?" "No přímo fantasticky! To jsou skvělé postele tohle. A navíc, když jsem spal v místnosti s tak pěknou roštěnkou….," usmívá se. "Hele tak to pomalu," krotím ho. "Jdu se převléknout, jo? Do koupelny," dodám, když si všimnu jeho mlsného pohledu.


A už jsem v koupelně. Zrovna, když na sobě mám jen kalhotky, uslyším zaklepání. "Co je?," ptám se a horečně se snažím zapnout podprsenku. "Potřebuju si vyčistit zuby. Můžu dovnitř?" "Tos uhod," odpovídám jízlivě. Ale to už se otvírají dveře a Adam se snaží dostat dovnitř. "Zalez! Teď jsem tu já," nadávám. Ale Adam má přece jen větší sílu a procpe se dovnitř. Rychle k sobě přitisknu oblečení, aby mě nevykoukal, ne? "Co sis ksakru myslel? No co sis myslel?," vyjíždím na něj. "Řekla jsem ti, že se jdu převlíknout a ty sem vlezeš. Podívej. Já jsem s tebou nechtěla sdílet pokoj. Ale když je to jen na chvíli, budiž. Ale jen pod podmínkou, že budeš respektovat MO-JE-SOUKROMÍ! Rozumněls?


Týjo. Chudáček. Já jsem mu to ale namdala. Ne, ne. Tohle mi nedělej. Tenhle smutnej pohled na mě nezkoušej. Na to já nenaletim. Ne, ne nena….No dobře…


"Hele, no, víš, nezlob se, Adame," zas se pro změnu omlouvám, "já prostě jen nemám ráda lidi, co mi lezou do koupelny, když mám na sobě jen spodní prádlo. Alespoň jsem měla tu podprsenku, co jsem si stihla nasadit. Uf.


"Jo, já vím. Neměl jsem sem vůbec lézt. Je to tvoje soukromí," omluví se a už vidím jeho mizející záda. Oblékám si tedy útlý světle modrý topík se zavazováním dozadu. Živůtek zdobí malý stříbřitý motýlek. K tomu jsem si vzala bílé šortky, vykonala ranní hygienu, namalovala se, vykouzlila jsem si náramky a už jsem si to rázovala ven z koupelny.


Adam tam už převlečený stál. Přes veškerá má, předsevzetí musím uznat, že mu to sluší. Vlasy si zpevnil gelem a udělal si na hlavě jakýsi rozcuch. Na sebe hodil tříčtvrťáky a k tomu normal tričko a přes to rozepnutou košili. "Je mi to vážně líto, já….," spustil na mě. "To je v poho. Trochu jsem vyjela. Smažeme to," už zklidněná navrhuji." "Dobře. Dík. Sluší ti to." Na oplacení lichotky se nezmůžu a jen brouknu: "Dík."


Ve vstupní síni už na nás čekají, podle dohody, Harry, Ron a Hermiona. "To je dost, že jdete! Kde jste se courali?" "To je teda přivítání," odpovídám jízlivě na Harryho sarkastickou poznámku. Ale Adam zas plácá: "To víš, kámo. Ženský." "Jo, tak to chápu," zapojuje se do konverzace Ron, "to známe od Hermi. Těm ženskejm to trvá vždycky hrozně dlouho se vypiplat. "Tak to teda ne," ohrazujeme se s Hermionou unisono. "To vám, chlapům, to vždycky trvá. Než si nagelujete svoje vlásky. Než se ujistíte, že jste dost sexy. Věř mi A…ehmm…no a věř mi Lauro. Já s nima zkušenosti už mám. Hermiono…bude se tohle mojí Levandulce líbit?, Hermiono, jsou tohle vhodné kalhoty na randíčko?," zručně napodobila hlasy obou kluků.


Tohle nikdo nevydržel. Museli jsme se prostě smát. Všech pět se nás válelo smíchy ve vstupní síni na zemi. "Ale, ale. Pan Potter a jeho banda," zaslechli jsme jízlivý hlas. To přišel profesor Severus Snape osobně. Dlouhé černé umaštěné vlasy mu vlály ve vánku, když nějaký student otevřel dveře ven. Zpytavě přejížděl očima ze mě a zase hned na Adama. "Nezdá si mi, že by byl nejvhodnější začátek vašeho pobytu u nás válet se ve vstupní síni a povykovat na celý hrad, že slečno Tesbisová?" "Ale jistě pane profesore, už se to nebude opakovat," odpověděla jsem kupodivu všech, včetně Snapea a nasadila při tom opravdu velmi důvěryhodný pohled andílka. Každý by čekal, že se s ním začnu přít a já…


"Dobrá. Pro dnešek vám to prominu, ale jak se to bude opakovat, školnímu trestu se nevyhnete." Když skončil, otočil se a černý plášť za ním jen vlál. Já jsem se stále jenom usmívala, a když nikdo z nich nechápal, trhla jsem hlavou směrem k Velké síni, kam Snape odkráčel. V tu chvíli byl slyšet z Velké síně strhující výbuch smíchu. Všichni jsme se rozběhli podívat se na zdroj toho smíchu. Já jsem to samozřejmě tušila. Uprostřed síně stál Snape a nechápavě se prohlížel. Všichni si něco špitali, chichotali se a někteří, ti odvážnější, si na něj dokonce ukazovali a nepokrytě se smáli. A to už ostatním taky došla příčina a tahle čtyřka se smála nejvíc z celé síně. Já se jen potutelně usmívala.


Zdrojem všeho povytržení byl samozřejmě Snape, to jistě všichni pochopili. Nevšiml si, že když odcházel, tak jsem mu na zádech vyčarovala nápis v bílém pozadí. Ten nápis hlásal tohle: "I love her." To by ještě nebylo nic tak vtipného, ale pod nápisem byla v červeném srdíčku fotka paní Norrisové a pod tím ještě fotka Snapea a paní Norrisové na dovolené na pláži. Víc tu fotku snad už komentovat nemusím, ne? No a čistě jen z legrace, a protože jsem si to chtěla vyzkoušet, jsem mu ještě vyčarovala na zadek starý známý nápis "Kick me". Nevím, zda to bylo dost kreativní, ale svůj účel to splnilo dokonale.


Vtom se Snape dovtípil a vyčaroval si zrcadlo. Podíval se na sebe zezadu a náhle mu na jeho hákovitém nose a bledém čele vyrašily kapičky potu. Samozřejmě se otočil ke dveřím, kde jsme stáli my. "Tesbisová," pronesl ledově. "Ano pan…" "Přijdete si v sobotu v osm hodin večer do mého kabinetu odpracovat svůj školní trest. "Ale, jistě pane profesore," odpověděla jsem mu s ledovým klidem a opět s andělským úsměvem.











oOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo





Pomocí tzv. letaxové sítě jsme se prý dostali až do nějakého krbu v Příčné ulici. Příčná ulice je prý ještě před začátkem školy úplně plná lidí, ale teď by měla být taky. Ale bylo tu až neobvyklé ticho a prázdno. Na rohu si jakýsi kouzelník zavazoval tkaničku u bot a na druhé straně ulice se malý šedý pejsek prohraboval v odpadcích.


"To je divné," nechal se slyšet Harry, "jindy je tu rušno, i když je škola, ale teď? "No nic. Nesmíme meškat a honem jdeme nakupovat, ať stihneme alespoň odpolední vyučování," samozřejmě pobízí Hermiona. "Ale Hermi. Přece bys neudělala takový hrdelní zločin. Máme přece dvouhodinovku lektvarů! A taky přeměňování. Hele. Víš co? Když s námi půjdeš na zmrzlinu, tak ti ji koupím. Platí?," ptá se Ron. Hermiona se zamyslí a pak přikývne: "Ale stejně je to legrace, co? Porušovat pravidla!" A už se zase všichni smějeme.


"Ale Harry," napadne mě najednou, "my přece nemáme vaše peníze. Jak si tedy máme koupit všechny ty pomůcky?" "To je zařízeno. U Gringottových už máte svůj speciálně připravený trezor." "U Gringottových? Co to je?,"ptá se Adam. "To je ta nejlepší kouzelnická banka. Nikde jinde na světě by vaše cennosti nebyly ve větším bezpečí. Maximálně tak v Bradavicích. Gringottovy jsou skřeti. Je to velice významná a obrovská rodina," odrecitovala Hermiona.


Vydali jsme se tedy do Gringottovic banky. Bylo ale zavřeno. Marně jsme bušili do dveří a zkoušeli to i s kouzly. Nic se nestalo. "Copak vy nic nevíte?," ozvalo se za námi. Stála tam jakási žena. Byla mladá, vysoká a na ramena jí splývaly křiklavě růžové vlasy. "Tonksová!!!!," zvolali Ron s Hermionou unisono. "Tohle je…ehmm…to je Nymfadora Tonksová," představoval nás navzájem Ron, "a tohle jsou…" "Neříkej mi Nymfadoro Rone," pohrozila Tonksová a zčervenaly jí vlasy. "V tu chvíli se za ní objevilo i několik dalších lidí. "Moody! Profesore Lupine! Pane Weasley! Kingstley!," začal je vyjmenovávat Harry. "Ahoj Harry, Rone, Hermiono a vy jste?," zeptal se nás docela ošuntěle vypadající asi čtyřicetiletý kouzelník. "Tohle je Laura a Adam. Lauro, Adame, tohle je R. J. Lupin. Náš bývalý učitel obrany proti černé magii a ten nejlepší vlkodlak, jakého znám," objasnil Harry.


"Vlkodlak?," vyjekla jsem a instinktivně se chytla Adama za ruku a přitiskla se k němu. Pak jsem zachytila pohledy všech okolo a rychle jsem od Adama zase odskočila. Dost jsem se červenala. Naštěstí to ostatní přešli. Ale bohužel jen kvůli jedné závažné věci.


"Nemáme čas se tu vybavovat a představovat," ohlásil se Kingstley. "Ještě jsme vám neřekli, proč jsme tady. "No jistě," zachraptěl jakýsi podivný… Ach ne! Ten chlap nemá oko. Má jen nějaký hodně divný. Ach Bože ono se hýbe ze strany na stranu! A teď dokonce panenka zmizela úplně!


"Řád dostal informaci z důvěryhodného zdroje," pokračoval. "Pán Zla se chystá dnes zaútočit na Příčnou ulici. Proto tu nikdo není. Všichni radši odjeli k příbuzným a na dovolenou. Někteří jsou pod ochranou Fénixova řádu."


Cože? Voldemort chce zaútočit na Příčnou za bílého dne? Ale proč?," ptá se Hermiona. "Protože…," načne větu Tonksová, ale zakopne o odpadkový koš a už se válí na zemi.


V tu chvíli se ozve nesčetněkrát hlasité Prásk a odevšad se začli hemžit Smrtijedi. Ty zákeřný, hnusný. "Ale copak to nevidím?," ozval se mi za zády nepříjemně chladný a ostrý hlas. Není tohle Řepková? Ta mudlovská šmejdka?" "Ne. Asi si mě s někým pleteš," odpověděla klidně. "Jak se opovažuješ mi tykat!," rozkřikl se na mě Tom Raddle.


Zrůda jedna. Tak co, ty přerostlá ještěrko? Ty hadí ksichte! Zvládněš takovou malou umíněnou holku, jako jsem já?

Diskuze:
1.Líbilo?
2. Mé oblíbené- co Vás pobavilo?
3. Myslíte, že to Adéla zvládne (Adam, Voldy, kouzla)?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se vám povídka? Pokud ano:

KLIK

Komentáře

1 Oli Oli | 18. února 2009 v 16:20 | Reagovat

Jak mohl Voldemort vědět, že je to zrovna Řeoková ?? :D Ale jinak docela hezká kapitola :) Těším se na další

2 Bells Bells | 19. února 2009 v 16:11 | Reagovat

1.Mooooooooooooc

2."To vám, chlapům, to vždycky trvá. Než si nagelujete svoje vlásky. Než se ujistíte, že jste dost sexy. Věř mi A…ehmm…no a věř mi Lauro. Já s nima zkušenosti už mám. Hermiono…bude se tohle mojí Levandulce líbit?, Hermiono, jsou tohle vhodné kalhoty na randíčko?," zručně napodobila hlasy obou kluků.

3. Anooo musííí!!!

PS:Moc hezká kapča!!!!

3 just.LadyL just.LadyL | Web | 14. března 2009 v 22:47 | Reagovat

nicenicenice

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone