Nevlastním autorská práva na Harryho Potera a tyto povídky nejsou psány za účelem zisku.

8. Zázraky se dějí

22. října 2009 v 20:55 | Terík |  Božský Leo - povídka od Terík
Velká omluva z mé strany za přidávání článků jenom k rubrice JAK SE NEBUDE JMENOVAT.

Vtom si Adam vzpomněl, ale ne zrovna na tu nejšťastnější věc: "Řepková?" No nazdar! Tak za tohle toho Voldemorta vážně zabiju! Co mu teď jen má říct?
Pro získání času se zmůžu jen na: "Cože?" "Voldemort ti řekl Řepková. Adélo!," vykřikl najednou, jako by mu to došlo až teď. "Nevím, o čem to mluvíš," hrála jsem nechápavou, ale nebylo mi to nic platné. "Proč jsi mi lhala?," zeptal se zklamaným až téměř smutným hlasem. "No, tak mi už nebudeme pacienta rušit, že?," prohodil jen tak mimochodem Lupin a kývl hlavou na ostatní, aby nás nechali o samotě. "Proč?," ptal se nechápavě Ron, ale to už ho Hermiona táhla za rukáv pryč. "Půjdu namíchat nějaké lektvary," ozvala se madame Poppy.
Celou tu dobu jsem stála vedle Adama se sklopeným zrakem a mlčela jsem. "Proč jsi mi to neřekla?," zeptal se ještě jednou. "Já…no…," koktala jsem, "myslela jsem, že se ti pomstím za to všechno, cos mi od malička proved, ale pak jsem zjistila, že jsi vlastně skvělej, i když nevlastní, bráška. Pak mi to přišlo líto a nechtěla jsem tě ranit, i když to už se mi asi stejně povedlo. Je mi to líto a vím, že na to není žádná omluva, ale já prostě nemohla. Chtěla jsem ti to říct, ale ještě nebyla vhodná doba. Já prostě…," nemohla jsem už doříct, protože se mi do očí nekontrolovatelně nahrnuly slzy a chtěly se za každou cenu podívat na denní světlo.
Čekala jsem, že na mě bude řvát, že mě možná zmlátí, že mě pošle pryč, ale k mému velkému překvapení mě objal. On mě prostě jen tak objal!
"Ať se stane cokoliv, od této chvíle tě budu chránit až do smrti, sestřičko. Jsme přece příbuzní a musíme si pomáhat," řekl, ale jeho slova mu drala srdce.
Jediná dívka, kterou kdy miloval, je jeho sestra. Jak jen se do ní mohl zamilovat? Stiskl ji ještě pevněji ve svém sevření. Díval se někam směrem k umyvadlu a v oříškových očích se mu zatřpytily slzy. Ne. Nesměl plakat.
"Tak a teď už pryč slečno! Pacient musí odpočívat," přiběhla rozzlobená léčitelka a přerušila tak tuhle dojemnou chvíli. "Díky," otočila jsem se ještě za Adamem a pak už jsem vyšla na chodbu a zamířila do pokoje.




oOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo

V pokoji jsem padla na postel a začala brečet. Adam na moje "malé" tajemství reagoval sice dost dobře, ale to mi přišlo hodně zvláštní a taky mi to bylo trochu líto. Míchal se ve mně pocit úlevy, zklamání i nejistoty. Musím na něj ale začít konečně myslet jako na bratra.
A vtom mi to došlo. Musím se vzchopit. Prudce jsem vstala, osušila slzy do kapesníku. Přešla jsem ke koupelně a rázně vkročila dovnitř. V zrcadle jsem už neviděla odraz té naivní malé holky jako dřív. Dneska jsem tam viděla téměř patnáctiletou mladou ženu, i když trošku postaršenou mezisvětovým cestováním. J
Opláchla jsem si ještě zarudlé oči a pak jsem se namalovala. Nikdy dřív jsem se nemalovala. Přišlo mi to zbytečné, ale teď. Teď je to takový každodenní rituál. Ještě jsem si leskem přejela rty a byla jsem připravená. Raději jsem šla na večeři, aby na mě ještě něco zbylo.
Velká síň už byla plná obvyklého halasu a brebeňtění. Studenti čekali na svou každodenní šlichtu. No, šlichtou to nazvat nemůžu. To bych křivdila domácím skřítkům, kteří výtečné jídlo v Bradavicích připravují. Dejme tomu dlabanec. Takže, studenti čekali na svůj každodenní dlabanec a probírali při tom novinky dne.
"Slyšeli už jste o tom útoku na Příčnou?," ptala se jakási mrzimorská studentka svých kamarádů. "Slyšel jsem, že se Vy-víte-kdo přeměnil v obří ještěrku a sežral čtyři lidi," pokřikoval nebelvírský prvňáček na všechny strany. "Pán Zla jim to pěkně namdal," nechala se slyšet Pansy Parkinsonová a všichni tupí Zmijozeláci se chechtali o sto šest.
Všechny tyhle řeči ve mně vzbouřily vlnu odporu a už jsem chtěla něco udělat, ale nakonec jsem nad tím jen mávla rukou a šla si sednout k Nebelvírské trojce. "Tak co, jak mu je?," ptala se mě hned úzkostlivě Hermiona. "Bude mít nějaké vážné následky?," zajímal se Ron. "Bude v pořádku, snad," odpověděla jsem vyčerpaně, "ale Pomfreyová mě vyhnala, takže už nic přesnějšího nevím. Zítra za ním zajdu." "Zajdeme za ním všichni," rozhodně prohlásil Harry. Pak už jsme jen mlčeli a následovali příkladu ostatních. To jest, pustili se do jídla.
Za normálních okolností bych byla přímo nadšená z kuřecích křidýlek, pečených brambor a dýňové šťávy. Ale šťáva mi hořkla na jazyku, brambory jsem bezmyšlenkovitě polykala a chuť kuřete ani nezaregistrovala. Možná to bylo únavou, možná tím, co se stalo s Adamem, možná tím, že jsem byla daleko, daleko od domova, anebo tím vším dohromady.
Těsně před večerkou jsem umučeně zalehla do teplé postele a ihned usnula. V noci mě děsily sny se zkrvaveným Adamem, Voldemortem a mnou jak padám do hluboké propasti. Ráno jsem se loudala na snídani jak tělo bez duše. Hermiona a Ron už tam seděli. "Kde máte Harryho?" zeptala jsem se líně. "Ten už je dávno na famfrpálovém tréninku," vysvětlil mi Ron. "Na famfp…co?," nechápala jsem.
Ron mi při snídani vysvětlil všechno, co se týká famfrpálu. Že prý už zítra hrajeme zápas proti Zmijozelu. "Třeba taky jednou budu hrát za Nebelvír jako brankář famfrpál," zadoufal Ron. "Nebuď naivní, Ronalde!," usadila ho Hermiona. Ty dva už jsem pak neposlouchala a přemýšlela o famfrpálu. Asi se o víkendu půjdu taky podívat.
Dnes byl můj první a tento týden i poslední den vyučování. První hodinu jsme měli spolu se Zmijozelem péči o kouzelné tvory. Trochu roztržitý Hagrid nám vykládal něco o tlustočervech, kteří nebyli nijak zajímaví, krom toho, že spořádali neuvěřitelné množství hlávkového salátu.
Druhou hodinu jsme měli přeměňování s profesorkou McGonagallovou. Učili jsme se, jak přeměnit švába v kávovar. Kupodivu se mi to povedlo hned napoprvé a získala jsem 20 bodů pro Nebelvír. Hermiona vypadala dost nasupeně, když jejímu kávovaru zůstaly švábí nožičky a sveřepě se snažila dál. Na konci hodiny ale dosáhla pouze toho, že kávovar měl nožičky jen tři a zběsile poskakoval sem a tam. Zahanbeně si tedy sbalila brašnu a odešla ze třídy na další hodinu, ani na mě nepočkala.
Následovala dvouhodinovka lektvarů s profesorem Snapeem, který mi dal jasně najevo své antipatie. Z nervozity jsem převrhla kotlík, a když jsem to zas napravila, můj uspávací dryák vybouchl. To byl ale trapas. Po lektvarech mě ještě čekalo nudné jasnovidectví s poněkud roztřesenou a podivínskou profesorkou Trelawnayovou. Nebo tak nějak to jméno bylo.
Po obědě jsem se stavila za Adamem na ošetřovně. Kupodivu bylo všechno OK. Zítra by ho měli pustit. Bylo to divný, ale vůbec jsme nemluvili o tom, co se stalo. Nechápu, jak to dokázal přejít. Mimochodem už se na pondělí prý těší. Vyprávěla jsem mu o celém svém dni, i když já bych na jeho místě tolik nejásala.
"Jo, zítra je famfrpálový zápas," upozornila jsem ho, "to je…" "Já vím, co je famfrpál," nenechal mě dokončit. "Aha. A odkud?," vyvedl mě z míry. "Byli tu Ron s Harrym," vysvětlil mi. "Určitě se půjdu podívat," dodal. Pak už mi ale nezbýval čas a musela jsem jít na astronomii. Rozloučila jsem se tedy a vyrazila.




oOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo

K večeru jsem byla pěkně utahaná a do toho mě ještě Hermiona při večeři prudila se zkouškami NKÚ. Neboli zkouškami náležité kouzelnické úrovně. Jsem zvědavá, jak to provedou se mnou a s Adamem, když jsem sotva nastoupili a už je konec května. To znamená, že zkoušky se budou konat už brzy.
Po večeři jsme ještě s Hermionou dělali úkoly. Harry si šel brzy lehnout, protože má zítra ten famfrpálový zápas a Ron a dělat úkoly v pátek večer? To nepřicházelo v úvahu. Hrál se svými bratry Fredem a Georgem Řachtavého Petra.

Chvilku jsem je při tom hraní pozorovala. Fred je takovej teatrální, hodně riskuje a rád se baví. George je sice stejně praštěnej jako jeho bratr, ale je asi hodně citlivý, věrný a o trošičku opatrnější….
"…a tak jsem mu prostě řekla, že tohle rozhodně nehodlám akceptovat, a proto…Hej! Áďo?! Posloucháš mě vůbec?," vyrušila mě Hermiona z mého snění. "Člověče, tys toho udělala. Už tu sedíme půl druhý hodiny a ty máš jenom 2 svitky na lektvary," pokračovala ve svých výtkách. "Promiň, Hermi," omluvila jsem se, "jsem dneska po tom prvním dni trochu mimo. Asi si raději půjdu lehnout."
Zvedla jsem se a zamířila k pokoji, který po dobu Adamovi absence obývám sama. Na své cestě jsem procházela kolem Rona a dvojčat. George už byl dávno mimo hru. Zatímco jeho bratři byli zabraní do hry a ani si mě nevšimli, George se na mě hezky usmál. Opětovala jsem jeho úsměv a pak jsem zamířila ven ze společenské místnosti.




oOOOOOOOOOOOOOOOOOOOo

Hned brzy ráno mě probudil Adam, který se vracel z ošetřovny, aby nezmeškal famfrpálový zápas. "Vstávej, ospalče," zakřičel mi u ucha, "prošvihneš zápas." "No jo, vždyť už vstávám," brblala jsem a zamířila do koupelny. Dneska jsem se obzvlášť "vymódila" a vyšla ven. "To byla rychlost," divil se Adam. "Tak už pojď, bráško. Nechceme přece přijít pozdě," pobízela jsem ho.
Famfrpálové hřiště už bylo plné čekajících fandů. Zmijozelští si to hrdě vykračovaly ve svých stříbrno-zelených hábitech s vlaječkami a všemi možnými blbostmi. Samozřejmě jejich vlajku zdobil had. Nebelvírští oproti tomu zářili rudo-zlatě na všechny strany a hrdě na prsou nesli svého lva.
"Uzavíráme sázky! Kdo se neudrží na koštěti ani půl minuty?!? Kdo dostane potloukem do hlavy? A kdo už to má v kapse?!?" ozývalo se zdáli. Po chvilce jsem poznala, že to Fred s Georgem si hrajou na sázkovou kancelář.
"Tak já si vsadím na Nebelvír," zamávala jsem na George a on hbitě přiskočil blíž. "Co jen si slečna bude přát," usmál se na mě a přijal pár galeonů. Pak šel zase dál. Trošku jsem se začervenala, ale radši jsem se otočila na druhou stranu od Adama, který šel hned za mnou. "Najdeme si místa, ne?" zeptal se poněkud nejistě. "Jasně," odpověděla jsem a šli jsme na tribuny.
"Odtud je skvělý výhled!" chválil si to Ron. "No jasně," přitakal Adam. "Oh, koukněte, jak dneska vypadá Seth Mosakovski," vyjekla Hermiona. "Áďo! Koukni na tu vypracovanou hruď! A ty jeho nádherný hebký blonďatý vlasy!"
"Líbí se ti blonďáci, Grangerová?" ozval se za námi pobavený hlas. "Možná, ale ty nejsi můj typ, Malfoyi." Zasmál se škodolibým smíchem, prohrábl si vlasy, mrknul na Hermionu a zmizel připravit se na zápas.
"Viděli ste ho?" dostal ze sebe Ron. "Nech to být, Rone," mávla rukou Hermiona, "ten se nezmění." Ron vrhl zlostným pohled směrem, kudy odešel Malfoy a zamumlal si pro sebe: "Sakra. Mně se zdá, že se naopak nějak moc mění…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MJ.MaCiIi MJ.MaCiIi | 24. října 2009 v 11:05 | Reagovat

Je to krásně napsaný ae možná tomu malinko chybí nákej děj .. víš neco zajímavýho .. ae je to pekny a uz se tesim na další :-)

2 fanynka12 fanynka12 | Web | 24. října 2009 v 13:04 | Reagovat

pekna kapitolka tesim se na dalsi:)

3 Tisara Tisara | 30. října 2009 v 13:52 | Reagovat

Úža!!! prosím rychle další díl!!!  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Poradna a Menstruační kalendář online - WomenZone